19. 11. 2017

Bez pointy


Za těch 7 let, co běhám jsem už byl svědkem různých událostí a situací. Na Třebešíně mě třeba překvapil naháč, který sprintoval proti mně a kterého pronásledovali dva policajti. Jindy jsem zase já překvapil spící bezdomovce pod mostem, milenecké páry v nejlepším, anebo stádo srnek v lese.

Při mých bězích v pražských periferiích, kam se normálně člověk nepodívá, prostě narazíte na ledaccos. Není divu, kdo by taky co dělal v šest ráno kdesi v okolí Průmyslové, anebo v jiných industriálních oblastech. Nevím proč, ale při běhání se lidí nebojím. Nemyslím si, že každému uteču, ale přece není důvod, aby mě někdo přepadával. Oloupit mě může maximálně o hodinky, které budou každému stejně zhola k ničemu.

Čeho se bojím, jsou blbé náhody ... že se třeba přifařím k nějakému vloupání. Anebo ke kšeftu s drogama či zbraněma, nebo k nějaké zfetované paranoidní partě. Stane se to lehce, prostě nečekán vyběhnete zpoza rohu. Teoreticky se můžu nachomejtnout i k vykradení banky, i když to je už filmové klišé. Nebo k mafiánské popravě, protože kde jinde, než na periferii se dějí takové věci, že? Tempové běhy se určitě dají trénovat i jiným způsobem.

Praha je velkoměsto, denně se tu stává nějaký zločin, člověk s tím musí počítat. Dodnes mne mrazí, když běhám na Krejcárku a na Rohanském ostrově, kde byly před pěti roky nalezeny dvě části téhož lidského těla. Na Rohanském ostrově jsem běžel dokonce ve chvíli, kdy nález byl ještě čerstvý a okolí bylo poseté policisty. Stejně tak mne dodnes šokuje, že jsem před třemi roky celý týden obíhal auto s nebožtíkem taxikářem, kterého našli na zadním sedadle přímo v centru Vinohrad. Snad už i dopadli vraha. Hrozné ...

Dneska jsem prožil další smutnou zkušenost. Zamířil jsem si na svůj 30+ výběh po cyklostezce směrem na Zbraslav s tím, že přes lávku přeběhnu na druhou stranu Vltavy, pak poběžím po mostu přes Berounku a po stezce podél Strakonické zpět do města. Před lávkou mě vítalo policejní auto - říkal jsem si, jak je to skvělé, že nás běžce uniformovaní chlapci hlídají i v 7 ráno na takto odlehlém místě, usmáli jsme se na sebe. Vzápětí vybíhám nahoru na drátěnou lávku a těším se, že jsem skoro v půlce dlouhého běhu, když pár metrů přede mnou zahlédnu pod lávkou lidské tělo ... rovné jako svíčka, s baťůžkem na zádech a s provazem visícím od krku až k zábradlí. Polilo mě děsivé horko, ani jsem si nedovolil zastavit - jen mi blesklo hlavou, že chudákovi už nepomůžu a evidentně tady policajti nejsou kvůli běžcům. Ten krátký vteřinový obraz uvidím před očima dlouho. Nenašel jsem odvahu se zastavit, ani se podívat znovu, jen jsem vypnul hudbu ve sluchátkách, protože působila v dané situaci zcela nepatřičně. Neohlédl jsem se. Nemám rád výšky, teď jsem navíc sdílel stejný pohled do chladné podzimní Vltavy jako tento člověk krátce před svou smrtí. Prchal jsem na druhý břeh co to dalo a až tady jsem našel odvahu zastavit a otočit se. V tu chvíli přijížděly další policejní auta a sanitka.

Cestou domů myslím na všechny těžce nemocné blízké a známé, kteří touží být zdraví, a taky na ty co zemřeli, a na chudáka, který si život vzal dobrovolně ... Text bez pointy.

R.I.P.

29. 10. 2017

Sparta! ... a dál?

Prolog

Nebudu se znovu rozepisovat o Spartathlonu, protože všechno jsem už napsal vloni a během roku a jako mazák musím nechat prostor letošním nováčkům. Titulek tohoto blogu tak poměrně trefně vystihuje moje aktuální běžecké rozpoložení (nikoliv klubovou preferenci), o kterém se chci v kontextu Spartathlonu rozepsat.

Po Belfastu jsem se vážně zabýval myšlenkou, že v Irsku to byla moje poslední - anebo minimálně na dlouho poslední - 24hodinovka. Podobné myšlenky mne provázely už po březnové stovce a 12i-hodinovce ve Stromovce. Přece jen, po 3 letech ultraběhání jsem dosáhl určité úrovně, kde další překonávání a posouvání limitů už hodně bolí a kladl jsem si otázku, jestli mi to stojí za to. Někomu to může připadat divné, ale nemám rád nepohodlí, nemám rád bolest, vlastně si na startu každého závodu říkám, do čeho jsem se to zase namočil. Podobně tomu bylo i před pár týdny v Řecku, kde nakonec byly výsledky ostatních českých běžců natolik inspirativní, že z plíživých myšlenek na běžecký důchod nezůstal kámen na kameni ... ale popořadě.

Na letošní Spartathlon jsem se moc těšil, přece jenom jsem věděl do čeho jdu: znalost trasy a zkušenost s organizací dodává člověku zdravé sebevědomí. O situaci pár dní před startem jsem se rozepsal minule, nakonec se chmury transformovaly do rýmičky v té nejblbější možné chvíli - den před odletem. Do pomyslné bubliny jsem si přibalil kapesníky a víc prášků, než by bylo nutné. Takové věci se prostě stávají, otázkou pro mne bylo, zda se s tím dá vůbec běžet a doběhnout? Kdyby to byl závod za Prahou, tak bych se na něj určitě vykašlal, ale když se jedná o Spartathlon? To asi těžko. Internet je plný "zaručených rad" nejen na léčbu rýmy (která jak známo neléčená trvá týden a při léčbě pouze 7 dní), ale i varování, co všechno může taková přeběhaná rýma způsobit. Naštěstí mám pro tyhle situace klubového doktora, Martina VP. Jeho obětavost v konzultacích je skutečně příkladná, o stavu mého nosohltanu je informován téměř každou hodinu. 

Den D-2

Lékař léčí - běh uzdravuje! (1)
Po této korepospondenci Radkovi oznamuji, že se stěhuju do svého oficiálního pokoje, že si nevezmu na triko, abych ho před startem nakazil. Stojíme proti sobě jako dvě paka, protože je nám to líto, ale jde o hodně. Stěhuju se o patro výše k řeckému běžci. Když zaklepu a vlezu do tmavé zasyflené nory se zavřeným oknem - teď tedy našeho pokoje - připadám si jako na infekčním, anebo na tbc. Kluk z plakátu (tak si ho pro sebe pracovně pojmenuju), nemá jenom rýmičku, ale minimálně zápal plic. Nechápu, jak s tímhle chce vyběhnout na 247km.

Ve středu večer mne přepadá klid a naprosto rezignuji, letos tu už nemám co ztratit.

Den D (+1)

Za kopcem, tady ještě s velmi dobrou náladou
Jak se mi vlastně běželo? Řekl bych, že vzhledem k okolnostem velmi dobře a vše šlo podle plánu A (pod 30 hodin) až do 200. km, kde jsem měl na mezičase náskok na loňský výsledek 1:50 hod. Od začátku jsem měl o něco vyšší tepy, ale nebylo horko, nic zásadního mne nakonec nelimitovalo, endorfiny jsou mocné! Trať jsem si dobře pamatoval z loňska, věděl jsem, kdy přijdou pomalejší místa, dlouhá stoupání, podle toho jsem si dokázal dobře rozkládat síly a občerstvovat se. Logistiku a drop-bagy jsem měl až na jednu výjimku, kterou dávám do kvízu na závěr, rozdělené po trase perfektně. Vlastně k závodu nemůžu napsat nic nového, než co jsem psal vloni a během roku, jen bych se opakoval.

Občas jsem potkal někoho z našeho týmu, krátce jsme pokecali a než jsme se rozloučili, popřáli si hodně štěstí. Běžel jsem sám až do 185.km, kde jsem potkal Zbyňka s Honzou. Zbyněk zachumlaný v igelitu vypadal, že se zhroutí na nejbližší občerstvovačce, pokud se tam vůbec dostane, takže Honza šel nakonec se mnou. Prý už dozávodil a se mnou má jistotu, že se do cíle nějak doplazí. Mně ale bohužel došlo kolem 190. km taky, takže jsme se plazili směrem k cíli spolu. Kolem 210.km se přes nás přehnal Zbyněk, mumlající sprosté nadávky před námi roztrhal igelit a velmi svižně zmizel … Prý se domníval, že mu odmítám půjčit svoji druhou (?) bundu a chtěl mne tímhle rozmáchlým gestem antického hrdiny zadupat do země. Zřejmě jsem mu nechtěně dost pomohl, se smíchem jsme si to vyříkali druhý den. S přibývajícími kilometry začínalo být v mém nosohltanu sucho jako v korytech okolních řek, což jsem kompenzoval hektolitry tekutin, která se ve mne už ani nestačila ohřívat. Poslední čtvrtina mi moc nevyšla ani v Belfastu, nemám ji natrénovanou a neumím se pořádně zmáčknout. Nohy mě nijak netrápily, spíše se jednalo o celkovou slabost a neschopnost delší běh udýchat.

Závěr ve Spartě je zážitek na celý život a jestli se na Spartathlon ještě někdy vrátím, tak abych si promenádu ke králi proběhl ještě jednou. Všechno utrpení z dlouhého běhu, vztek na neukázněné šoféry, na bordel ve škarpách, všechno, úplně všechno je zapomenuto; poslední 3km jsou jednoduše krásné a dojemné. Lidi na vás křičí, za mnou jedou policajti, kluci na kole si mě po úsecích předávají. Brečel jsem, až jsem přes slzy neviděl a odbočil příliš brzy, takže reálně hrozilo, že stejně jako na Jesenickém Surovci v roce 2012 doběhnu do cíle z druhé strany … Tentokrát ale žádné DNF, policajti si mě ohlídali a můžu si užít ten nejkrásnější a nejslavnější doběh do cíle na světě. Kvůli tomu do Řecka jezdí nejlepší běžci z celého světa, Pavel doběhl před půl hodinou a podává mi vlajku, následují 2 minuty slávy … Na ošetřovně mě nechali dlouho odpočívat, asi proto, že mám teplotu. Když mi pořadatelé potvrdili, že Radek skončil druhý, a hlasatel vítá v cíli Honzu, Michala a Jardu, brečím znova. Martin, Roman a Zbyněk už byli v cíli dávno a odpočívali v hotelu, nevěděl jsem, že v tu chvíli na trase běží jenom Tereza a Ondra.

Czech Spartathlon Team


Czech Spartathlon Team den před startem
V posledních 2 letech jsem byl na 3 velkých 200+ akcích, nebyl jsem na  ME v Albi. Jsem si jistý, že je to právě vzájemná podpora a výborná parta, co pomáhá dělat skvělé individuální výsledky posledních dvou let. Psal jsem o tom loni v lednu a to jsem netušil, že se mi tohle přání splní v takové míře! Na Spartathlonu 2015 nás dokončilo 6 ze 7, to čekal málokdo. Letos na MS v Belfastu nás bylo 9 závodníků a většina z nás zaběhla osobáky.

Letošní Spartathlon trumfnul všechno; Radek se etabloval ve světové špičce druhým místem, Martin zopakoval vynikající výsledek z Belfastu, Roman a Zbyněk jako nováčci zaběhli nádherně a s velkým přehledem fantastické časy, 15km před cílem mi utekl Pavel, krásně zaběhla Tereza, atd. Prostě a jednoduše: z 380 startujících nás skončilo v první stovce 9!!

Czech Spartathlon Team 2017
To ale nebylo všechno! Ohlasy na 2. místo Radka a výsledky  celého týmu byly až neskutečné a nedalo se všechno ani sledovat. Spousta příspěvků na FB měla sledovanost v desetitisících. 

Na pondělní recepci v Athénách se za Radkem a za námi zastavil český velvyslanec v Řecku, pan Jan Bondy. Netrpím nějakým přehnaným vlastenectvím. Možná poprvé v životě jsem zažil opravdovou hrdost a dojetí z toho, že jsem odkud jsem. Nemám rád silná slova, ale jsem šťastný a hrdý na to, že jsem mohl být součástí téhle party!

Příjemný šok nám připravili běžečtí přátelé, kteří čekali na letišti, to byl nezapomenutelný moment, který vháněl slzy do očí, po kolikáté už?



Úspěšnost zemí na Spartathlonu 2017 (neoficiální tabulka)

Bodované umístění - Česká republika jako ultramaratonská velmoc? Proč ne! Stačí připomenout loňský Spartathlon, loňské 2. místo Ondry Veličky na ME v Albi, 7. místo v družstvech v Belfastu. Pokud bychom na letošním Spartathlonu použili stejné bodování jako při domácím Ultracupu (vítěz závodu obdrží 100 bodů, druhý 99 bodů, 100. v pořadí 1 bod), tak se česká reprezentace umístila o pouhý 1 bod za Japonci. Nutno podotknout, že těch ale nastoupilo na start 5x více.
Epilog

Vrátím se zpátky na začátek. Minulý týden jsem byl v sauně, a jak se tak potím, tak přemýšlím, jak vlastně s tím běháním naložím dál? Nakonec jsem došel k nečekanému poznání, že cítím nejen velkou motivaci ještě něco zaběhnout, ale bylo by mi i líto, kdybych se už nikam s touhle skvělou partou nepodíval.

Konkurence je tu obrovská a je mi jasné, že budu muset hodně přidat. Jsme a v příštích létech budeme ultramaratonská velmoc srovnatelná s velkými zeměmi s mnohem širší vytrvaleckou základnou. Já jsem hodně rád a vážím si, že jsem u toho. Bude mě to stát hodně sil, ale chci se o své místo ještě poprat. Brzy se o tom rozepíšu víc :-)


Jo a jak to dopadlo s rýmičkou? 

Lékař léčí - běh uzdravuje! (2)

..............

Vypadá to, že na rýmičku platí 200+ , ale pan doktor ještě neřekl poslední slovo:

Lékař léčí - běh uzdravuje! (3)

..................

Závěrečný kvíz: Spartathlonec na obrázku níže dobíhá do cíle s českou vlajkou v mužské kategorii a v dámském tričku, protože:



A) chtěl skončit v první desítce (aspoň mezi ženami), ale neprošlo mu to
B) mu někdo šlohnul a nevrátil smrduté tričko v Belfastu
C) se blbě zabalil a triko od Niky si za celé léto nevyzkoušel (šetřil si ho pro tuto příležitost)
D) o číslo menší dámské triko na pánské obtloustlé postavě je sexy
E) se neřídil vlastními radami, jak na Spartathlon (29-32)

Fotky jsou převzaté od Sparta Photography Club a archivu některého z běžeckých parťáků

25. 9. 2017

Spartathlon 2017: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Tak a je to tady: poslední výzva běžeckého roku za dveřmi; nervozita stoupá, do smíchu moc není. O Spartathlonu se sluší a patří napsat pár řádků. Pokusím se zaznamenat postřehy pod tlakem posledních dní (3) před startem. Těsně před tím, než si zalezu do bubliny, ze které vylezu zase až ve Spartě. Třeba těchto pár poznámek někomu příště pomůže, až se bude chystat jako já teď do Athén ... 


Profil trati z Athén do Sparty: výrazné je  především stoupání do 161km (1100 m.n.m.) ... pomůcka pro přípravu :-)
Běžecká příprava

Letos jedu podruhé a vím, jak věci chodí, takže tu je šance mnohé zlepšit. Asi největší změnu jsem udělal v samotné přípravě, kdy jsem vrchol přípravy posunul už na 5. a 4. týden před Spartathlonem. Cítil jsem se po Belfastu dlouho hodně unavený a měl jsem strach, že si únavu přenesu i na start. I tak jsem zvýšil přes léto objemy a zatímco v loňském roce jsem zařadil tři neděle před startem Kladenský maraton, letos jsem si dal 5. týden dva B2B tréninkové maratony, 4. týden před startem Ultrabaroko (100km) a 3. týden už standardní B2B (30+30km).

Ultrabaroko je vůbec nádherná záležitost, kterou bych každému doporučil ... dosud jsem měl zkušenost pouze s Baroko půlmaratonem v roce 2013, ale věděl jsem, že se chci do Plas jednou vrátit. Na maraton bych letos nešel, ale stovka startující v pátek o půlnoci je naprostý tréninkový dar! Jednak jsem měl v úmyslu dát před Spartou jeden noční běh a také to chtělo otestovat hlavu, nohy a vybavení, prostě všechno potřebné. Navíc start o půlnoci a po celém dni v práci docela solidně simuluje poslední třetinu Spartathlonu s jednou nocí bez spánku. Letos byla trasa poněkud náročnější kvůli několikadennímu dešti, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout, smyslem bylo dorazit bez zranění do cíle v rozumném čase a s posíleným sebevědomím, což se nám s Pavlem Markem nakonec i povedlo.

Počasí

To, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky tvrdil (současník Pheidippida) Herakleitos a sedí to i na letošní Spartathlon: zatímco v roce 2016 jsme běželi za úmorného vedra a v noci byla pořádná zima, letos yr.no hlásí (pondělí 25.9.), že bude během celého závodu mezi 11-18°C. Kéž by to tak opravdu bylo! Otázkou je, jestli ta naše populární norská virtuální rosnička dokáže od polárního kruhu správně modelovat počasí v subtropech a na 5 dní dopředu ... Proto jsem radši připraven na obě varianty: podle loňského scénáře na horko a zimu, a podle Osla na letošní optimální "zimu". Jaká je tedy předpověď?

Athény (start v 7:00 ráno místního času)

Korint (vloni 15:00) ... tady to vypadá na déšť

Nemea (vloni 20:00)

Tripoli (vloni 04:30)

Sparta (vloni 14:45)
Technická příprava

Dropbagy mám letos i díky počasí o poznání větší. Výhodou Spartathlonu je možnost umístit si neomezené množství dropbagů v podstatě na všechny check pointy. Pro srovnání, na Ultrabalathonu si musíte hodit korunou (pokud s sebou nemáte nosiče na kole), kam poslat pouhých pět dropbagů. Nemá pochopitelně smysl využít každý ze 75 check pointů, ale 10 dropbagů je pro klid duše to nejmenší, co můžu pro přípravu udělat. Mám už takový rituál, s dropbagama si pocitově projdu celou trasu a ve chvíli, kdy jsou v kufru, zapínám za nimi nejen zip, ale spolu s tím i bublinu, kam už nikoho do startu nepustím. Potřebuji toho víc, protože se na trase zdržím dlouho, jiní potřebují míň, protože se nezdrží ani celý den, jinému stačí čelovka a triko s dlouhým pod kopcem, někomu třeba na noc baterka do ruky ...

Dropbagy si na C/P poznám lehce podle klubového označení iThinkBeer.com 
Navíc mám rád při běhu pohodlí a nemám rád překvapení. A platí již dříve zmíněné pravidlo, že to co mám připravené, tak zaručeně nebudu potřebovat, což dle zkušenosti platí i obráceně (co nemáš, potřebuješ). Proto s sebou táhnu dvoje náhradní boty, které mě ochrání před deštěm, abych neměl puchýře, tak si beru spoustu náplastí, vyteplenými tričky v dropbagu preventivně bojuji proti zimě, aplikovaným opalovacím krémem pak posílám slunce za mraky ještě než vyleze ...

S podzimem dorazí rýmička ...

Láhev & "tahák" s kontrolou časů 2016
Největším nepřítelem je momentálně smrkací a kašlací epidemie. Pokud máte 90% kolegů a 100% rodinných příslušníků s nějakou virovou obtíží, stává se z vás paranoik. Jakmile někdo v prostoru kýchne, vzdaluji se, a každou hodinu zobu všechny možné pilulky, přikusuju k tomu citron s česnekem a piju zázvorový čaj, až mi lezou oči z důlků. A taky se vyhýbám lidem: v práci se zavírám a doma proběhla odluka od lože i od stolu. Dětem zakazuji smrkat a kašlat, pokud jsou blíž než 5 metrů (tedy minimálně na opačném konci bytu). Prostě už mě všichni mají plné zuby a přejí si, abych byl pryč. A já už chci taky stát na startu ...

Jak to půjde letos?

Letos do Athén míříme v rekordním počtu 11. Jedenáctka je šťastné číslo, navíc je nás tolik, že můžeme ve Spartě po doběhu postavit třeba fotbalovou jedenáctku, anebo dvě kompletní pětky s brankařem v ledním hokeji. A na dres jsem letos vyfasoval startovní číslo 180, což je sice o 9 méně než vloni, ale součet číslic je mnohem jednoznačnější. To je taky hezké a mírně pozitivní ... :-)

Ve Spartě bych byl rád tuto sobotu o něco dříve: "superplán" A je tedy 30 hodin, plán B vylepšit svůj čas z loňska aspoň o něco a plán C znamená prostě dokončit. I to se na Spartathlonu hodně cení a počítá.

Všem děkuju za podporu před a během závodu. Ač se to nedá vysvětlit, tak vědomí, kolik lidí tady doma kouká do monitorů a telefonů a drží mi palce, je pro mne při závodě hodně silné a povzbuzující.

Dnes večer se definitivně zavírám do bubliny :-)

13. 8. 2017

HYGGE-RUN & okurková sezóna (zápisky z léta)

... když je guru na dohled

I když čekání na konečné výsledky z MS v Belfastu bylo nekonečné, nakonec jsem se já i ostatní běžci správných výsledků dočkali. V Belfastu jsem vylepšil o 16km svoje maximum z roku 2015 (na 226.6km), moc mě to těší a mám z toho radost. Zpětně trochu lituji, že jsem v poslední čtvrtině polevil, protože meta 230 nakonec nebyla tak vzdálená. Co se dá dělat, aspoň je tu nějaký důvod se na 24hodinovku ještě někdy vrátit, navíc guru ... guru je už na dohled  :-)

... regenere ... 

Dokonce jsem nebyl až tolik rozsekaný jak jindy bývám, o to více se se mnou táhla skoro měsíc únava. Po dvou vyklusávacích týdnech jsem vyndal ze skříně zaprášený tepák, abych po letech znovu zjistil, jak na tom vlastně "objektivně" jsem. Moc z toho moudrý nejsem, ten nový měřák poskytuje informací tolik, že někdy už radši ani při běhu nedýchám. Taky jsem si párkrát vyzkoušel vyběhnout 2x, ráno a večer - pokud by to mělo nějaký řád, tak by se tomu dalo snad říkat dvoufázový trénink, ale zase tolik přípravu nehrotím.

Přímořské krávy odpočívají ve stínu přímo u Öresundu
... Dánsko, běžecký ráj a "mořské" krávy

Krátce po Belfastu jsme zamířili s Radkou do Dánska, kde se vždy cítím jako doma. Ani tentokrát mě Dáni se svou nekomplikovaností a především nekonfliktností nezklamali. Projeli jsme Dánsko napříč, trochu jsem i něco naběhal a musím říct, že to je opravdu zážitek. Pokud nebydlíte přímo ve městě (tam už to znám), ale na jeho okraji či na venkově, můžete běhat po cyklostezkách, anebo rovných chodnících, obojí je standard, který má každá vesnice i trošku rušnější komunikace. To ale není všechno. Milovníci nekulturního povrchu si mohou vybrat na běhání cesty a pěšiny, které spojují obce přes lesy, pole, louky. Míjíte-li silnici, anebo jste dokonce snad okolnostmi přinuceni (!) běžet kus po silnici, tak se nemusíte bát projíždějících aut: 999 vozidel z 1000 vás bude míjet bezpečně a pomalu (pro nás neuvěřitelnou rychlostí do 30km/h!), a neexistuje, že by vás někdo míjel vozem pár centimetrů, anebo snad jakkoliv ohrozil. 90 řidičů/řidiček ze 100 se na vás mile usměje, anebo zamává na pozdrav. Odpovědnost za bezpečnost a dobrou náladu ve společnosti tu ctí všichni a podle toho se také Dáni k druhým chovají: žádná agresivita a žádné přenášení vlastního mrzoutství na jiné!
Cyklostezka podél moře

... Hygge Run

Dáni mají rádi HYGGE a dánští běžci zase HYGGE-RUN. Tento výraz jsem viděl na jednom běžeckém blogu a znamená do běžeckého světa přeneseně ... Hygge je těžko přeložitelné dánské slovo vyjadřující zvláštní smysl pro "krásné maličkosti ve vašem životě", kdy se obklopíte fajn lidmi a užíváte si příjemnou atmosféru. Můžete, ale nemusíte u toho třeba popíjet pivo či víno a jednodušše se radovat, že jste s blízkými. Při HYGGE nejde o netradiční zážitky, ale především o to, užít si těch "obyčejně neobyčejných okamžiků v životě". O Hygge vycházejí dokonce i knihy v češtině ... Hygge na Dánech obdivuju a chtěl bych se to někdy v životě naučit. Možná jsme v iTB na dobré cestě, rozhodně si Hygge-Run celé léto užívám se spoustou přátel. Léto je k tomu totiž přímo stvořené, žádné nudné pobíhání, ale spojení milých společenských akcí, pokecu a klidného pomalého běhu.

Pózujeme se Zbyňkem
a 11° Svijanským Mázem 
... Svijánský spartathlonský máz

V červenci mi udělala radost "spartathlonská plechovka", kterou v Pivovaru Svijany zařídil pro naši letošní výpravu Zbyněk Vondrák. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na Chartu iThinkBeer.com, především na ten první bod, tedy povinnost člena myslet na pivo, pořád a všude. Plechovek je plná lednice a začínám se do Athén těšit :-)

... když je život změna

Člověk by se měl sice držet toho, co má v životě vyzkoušené, že dobře funguje, ale také by neměl být úplně konzervativní a bát se změny. Původně jsem chtěl jako vloni tréninkové úsilí před Spartathlonem směřovat na Kladenský maraton, nakonec jsem ale změnil názor a vrchol přípravy jsem posunul už o týden dříve, na Baroko 100km, které se běží už 4 týdny před Spartathlonem.

Pravda, 100km běh je před Spartathlonem náročný a riziko zranění v terénu je určitě vyšší, než při silničním maratonu, nakonec u mne ale převážily tyto kladné body:

Mapa Baroko 100km
- pořádně se proběhnu v noci (start je o půlnoci), navíc krajinou, kterou mám rád
- 4 týdny regenerace jsou v mém věku a na konci mé letošní běžecké sezóny lepší, než 3 týdny
- vyzkouším a zopakuji si běh s čelovkou
- otestuji oblečení do chladnějšího prostředí, což se bude hodit v noci v Řecku
- hodně toho v kopcích nachodím a v terénu se nebudu nikam hnát
- nebudu (doufám) blbnout a sledovat čas, což bych u maratonu tak jako tak dělal

Na Baroko se moc těším, bude to skvělá změna a zpestření docela náročné silniční sezóny. Bude to krásný zážitek.





Původně jsem chtěl před Spartathlonem udělat změnu v přípravě a zásadní změnu v botách, nakonec zůstávám
u Energy Boostů, tentokrát nepoběžím v růžovkách, v šedivkách, ani v černoškách, ale do horka nejlepších běloškách

7. 7. 2017

Zápisky z Belfastu (referát z mistrovství světa)

I. Prolog

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin je pro silničního ultraběžce jedním z nejprestižnějších závodů, z podstaty věci pak vrcholem běžecké kariéry, určitě alespoň té mé. Postavit se na start s těmi nejlepšími na světě je ohromující zážitek; třeba i proto, že na jiných závodech mi elitní běžci rychle zmizí z očí a pokud mám štěstí, tak je ještě uvidím v cíli, nejsou-li už všichni doma. Tady ne. Na okruhu nikam neutečou, takže máte příležitost vidět celebrity světového ultra celou dobu: v tom dobrém i ve špatném. Mají své lepší chvilky, kdy se usmívají a odpovídají na pozdravy, i ty slabší, kdy by nejradši z trati v tichosti zmizeli. I oni se trápí, je jim zle, chodí, sedí, musí na záchod, dojdou jim síly; prožívají úplně to samé co jejich "kompars"! Nejsou to stroje na výkon, ale jenom lidi, akorát mají větší talent, větší vůlí po vítězství, lépe trénují ...

II. Zázemí na mistrovství světa

Czech team obsadil v autobusu nejlepší místa :-)
Není 5 dní strávených na závodě kvůli jedné 24 hodinovce příliš? Otázka, kterou jsem si kladl už měsíc předem. Ale není. Organizace mistrovství světa totiž není jen o samotném závodu, je to i velká společenská událost, prostor k setkávání lidí různých národností z různých kontinentů. Pořadatel zajišťuje maximální možný komfort, včetně odvozu z/na letiště, ubytování, krmení závodníků, k tomu je třeba vzít v úvahu úvodní a závěrečný ceremoniál, technickou poradu před závodem, konferenci, zkoušku čipů atd. Jsou to na první pohled formality, ale je to zároveň prostor, kde se sdílejí informace a zkušenosti, které posouvají celé ultra stále kupředu. Pohodlí závodníků je také limitované cestováním a oficiálním programem, který pohlcuje většinu ze 2 dní před startem a den po doběhu.

III. Support

Národní depo v noci ...
Platí to o celém sportu, ale o ultra stejně asi víc: rozhoduje hlava. Nejen tělo, ale i psychiku si štelujete dny, měsíce, roky před závodem, ale ke skvělému výkonu nakonec nelze dojít bez vzájemné podpory a souhry celého týmu. Pokud mluvím o týmu, hodně záleží i na lidech, kteří vytváří běžcům zázemí, bez nich nelze dosáhnout opravdu skvělého výsledku. Obětují svůj volný čas partě šílenců, co se rozhodli běhat v parku dokolečka dokola, celých 24 hodin ...

Mé díky patří všem z našeho týmu: Petrovi S., Kateřině K., Janě a June (od Karly), a hlavně Aničce a Ondrovi (od Niky), za jejich 100% podporu a pomoc během celé akce. Jejich povzbuzování, podpora, a obětování se určitě promítlo do výkonu mého, i nás všech.

IV. Patnáctá hodina

Jsou tři ráno a já zase zobu imodium. Už třetí, není to nic moc, pocitově jako kdybych běžel a zároveň seděl 15. hodinu na zábradlí. Snažím se na to nemyslet, ale příliš to nejde, hlavně proto, že na jídlo a pití se při ultra prostě zapomenout nesmí! Kde se stala chyba? A kde se ve mně vzala ta troufalost nazvat poslední příspěvek "24h na WC"? Nepřivolal jsem to? Zoufale hledám nějaký pevný bod, kterým bych se rozptýlil a uklidnil, ale není úniku, každé kolo je stejné: občerstvovačka, zelené toiky, chvíli klid a ... ale nééé ... zelená kabinka znovu volá, navíc kolena už moc nedrží, uf! Po kolikáté? Po čtvrté?

V. Počasí

Přezouvání do suchého
Jsou věci, které jsou nevyzpytatelné, ale jsou i takové, na které se lze připravit. Že v Irsku prší, a to docela často, je známá věc. Proto jsem se neupínal k nějakému výsledku předem. Pokud by mělo pršet 24 hodin, tak půjde hlavně o to dokončit šampionát se ctí. Situace se nakonec měla docela jinak: předpovědi na různých serverech předpovídaly solidní počasí bez deště s ideální teplotou 12-16 stupňů a pod mrakem. V praxi to vypadalo tak, že od odpoledne pěkně po skandinávsku "sprchovalo" až do úplného promočení. Naštěstí další předpověď už byla dobrá a v okamžiku, kdy byl asfalt suchý, tak jsem zaběhl do depa na přezutí. Znamenalo to běžet většinu závodu v suchých, ale rezervních - Spartathlonem prověřených - Boostech (šedivkách).

VI. Časomíra

Proč a co jako časomíra? Člověk si může naplánovat leccos, ale nejméně vyzpytatelný je lidský a technický faktor. Pořadatelům po 11 hodinách přestal fungovat display s počty kol. OK, stane se. O tři hodiny později spadla časomíra, také se může stát. Že to nikdo nedá dohromady až do konce závodu, to už lze pochopit jen těžko. Po zbytek závodu jsem už nenarazil na jediného komisaře, anebo pořadatele u časomíry, vkrádala se do mysli myšlenka, že všichni vzali roha. Ke cti jim přičteno, že neutekli, ale staví se k průšvihu čelem  ...

Slavnostní zahájení (s Katkou a Petrem)
Fakt se to stalo. Například v 8:30 ráno, 3,5 hodiny před koncem jsem měl informaci ze 7:00 ráno (přeposílali nám ji nějací hodní lidé z Prahy). Ale zkuste si schválně malou násobilku po 20 hodinách běhu, natož přepočítávat rychlost min/km, hodiny a km ... Zpětně jsem si vzpomněl na všechny chyby s časomírou, co jsem kdy zažil, a nahlas se všem zpětně omlouval za svou přísnost. Tady to nebyl lokální závod pořádaný partou nadšenců, ale MS pod hlavičkou IAU a IAAF!

VII. Česká výprava

Sešli jsme se jako výborná parta. Pro mne to byla po Spartathlonu teprve druhá podobná akce, akorát nás bylo o ženskou sekci víc :-) Dobrá pohoda přispěla k tomu, že se muži stali 7. družstvem na světě (Brunner-Hokeš-Bohdal) a ženy skončily 12. Zároveň se jedná o historicky nejlepší reprezentační výsledky, kdy většina z nás si dokázala zaběhnout osobák:

Výsledky z Mistrovství světa ... platí verze 1 nebo 2 ? :-)
Pozn. k tabulce (7/7/2017): po 5 dnech nejsou k dispozici finální výsledky, proto uvádím prozatímní "Výsledky" a "... anebo" finální a velmi pravděpodobné výsledky. Prokazatelně v záznamech chybí mnoha běžcům jedno kolo (1652m) kolem 18. hodiny.

VIII. Slunce nad irskými mraky

Slunce se s Irskem moc nekamarádí. Přesto se na mě nad ránem, kdy se při 24h láme chleba, usmálo štěstí. To sluníčko byla Míša Dimitriadu. Míša je neuvěřitelná: od rána mi dělala pacera, motivovala mě, dokázala poradit, povzbudit. Po 18i hodinách byla schopná s naprostou lehkostí zpomalovat a přizpůsobit své rychlejší tempo mému. V nejbláznivějším snu bych si nedokázal představit podobnou situaci, ale dokázala mě srovnat a vyhecovat do té míry, že jsem držel solidní tempo až do samého závěru. Míša je neuvěřitelný talent s mně velmi blízkým přístupem k běhání. Škoda, že jí nevyšla podle představ noc, protože dopoledne jsem neviděl nikoho, kdo by běžel s takovou lehkostí jako ona ...

IX. Epilog

S Míšou Dimitriadu a ...
... věděl jsem, že pokud by mi všechno dobře vyšlo, mohu dosáhnout na 230km. Nakonec jsem cílil na plán B, abych se dostal přes 220km. Kvůli problémům s časomírou jsem se domníval, že finišuji na cca 221-223km. Předběžné výsledky ukázaly 225 km a záznamy jednotlivých kol u mne a většiny běžců ukázaly nezapočítaný jeden okruh. V tuto chvíli to vypadá na výsledných 226,600km, což je vzdálenost mnohem blíže mému původnímu cíli, ale musím počkat na oficiální verdikt. Znamená to, že jsem poprvé dokázal druhou polovinu 24h zaběhnout nad 100km.

Dosáhl jsem 49. místa v mužích celkově a 10. místa v kategorii Masters 40+ (veteránské mistrovství), Radek v této kategorii skončil druhý!

Epilog
Nad ránem jsem sám sebe ubezpečoval, že 24h běžím naposledy. Teď nevím, pocity jsou smíšené. Je to podobné jako po nedávné 12h: mám radost, dosáhl jsem svého limitu, ale každé jeho posouvání znamená větší úsilí v přípravě a při závodě samotném to už hodně nepříjemně bolí. Musel bych cíleně zlepšit výkonnost v posledních 6-8 hodinách, kdy hodně zpomaluji. Udržet průměr 8,5km/hod. v poslední čtvrtině závodu je maximum, co nyní dokážu. Je to otázka vůle, tréninku a také toho, jestli by mi ještě větší nasazení a případné lepší výsledky přinášely větší radost.


Můžu o tom přemýšlet za pár týdnů na Spartathlonu, budu na to mít dost času.

Až budou potvrzené finální výsledky, tak je zde doplním :-) Krásné léto!

Opravené výsledky (přidáno 26/7/2017):





Fotky zapůjčené bez laskavého svolení od organizátorů a členů českého týmu ... děkuji :-) 

28. 6. 2017

24 hodin na WC

Počasí v Belfastu podle Osla (yr.no)
Ten název jsem si nemohl odpustit. Fascinuje mne, že angličtina používá stejnou zkratku pro mistrovství světa jako pro splachovací záchod.

Posledních pět týdnů uteklo šíleně ... sotva jsem se zregeneroval po Stromovce, jeden týden si zaběhal více a už přišel zase útlum, tapering, regenerace, anebo jak se to správně nazývá.

Počasí v Belfastu zatím vypadá nadějně a kdyby mě v práci nezneklidňoval konec kvartálu, na plosce malý puchýř a několik nehtů těsně před upadnutím, tak bych prožíval téměř předzávodní idylku.

Do Belfastu se hrozně moc těším. Je to jeden z mála závodů, kde má člověk na půl splněno už na startu. Podobně jako na Spartathlonu si člověk musí účast vyběhat, nikoliv (jenom) zaplatit. Sestava, co se sejde na startu je hvězdná, ohromující, neskutečná ...

Výbavička na čtyřiadvacetihodinovku
Myslím, že jsem zdokonalil přípravu v tom smyslu, že už vím, co přesně při závodě potřebuji a jak to chci mít připravené. Dříve, když jsem měl vše v jedné tašce, ztrácel jsem dost času dohledáváním trika, ponožek, sluchátek a všech maličkostí, přitom stačí tak málo. Jenom IKEA umí udělat ve věcech pořádek! Uklidňuje mne, že to co s sebou mám alespoň 3x, tak je vysoká pravděpodobnost, že to nebudu potřebovat!


V pondělí mi napsal Zdeněk Kučera několik otázek pro facebook Maraton klubu Kladno. Je to od něj hezké, a jako skvělý běžec s literárním talentem přesně ví, na co zeptat, respektive, o čem asi tak přemýšlím a o čem jsem chtěl sám na blog psát. Takže tentokrát nepíšu, ale odpovídám.






V sobotu ve 12 hodin místního času startuje 11 českých ultramaratonců v Belfastu na IAU 24h WC (tedy Mistrovství světa v běhu na 24 hodin, kdyby ještě někdo nevěděl). Držte palce a sledujte nás tady: http://www.iau-ultramarathon.org/


4. 6. 2017

Shoe must go on! & 12 hodin ve Stromovce

Před týdnem jsem běžel 12i-hodinovku ve Stromovce. Mám k tomuto závodu speciální vztah, protože jsem zde před dvěma roky poprvé a celkem snadno pokořil 100km a v nastalé euforii jsem pak téměř přestal běhat a připravil se o lepší výsledek. Tomu jsem se chtěl tentokrát vyhnout, naopak jsem chtěl vzít závod jako přípravu na Belfast a podzimní Spartathlon, a snažit se běžet co možná nejdále.

To se mi nakonec povedlo, i když jsem podobně jako v Plzni přepálil začátek a musel jsem po 60km radikálně zpomalit. I tak jsem měl stovku za skvělých 8:40 a chodeckých vsuvek maximálně deset minut za celý závod. Výborná generálka, mám teď mnohem lepší představu, jak 24h rozběhnout a kdy a jak zpomalovat tempo. Také jsem si znovu po roce připomněl, jaká trička si mám v horku obléci, že si je nemám dávat do kalhot a taky jak poznám, že už mám v sobě vody dost a kdy mi naopak schází. Tohle jsou věci k nezaplacení, které se jinde než na závodě vyzkoušet nedají. Co víc, dokonce i první experiment s imodiem dopadl na jedničku :-)

Malá odbočka ... velký otazník jsou pro mne ale nadále boty. Můj milášek od Adidasu Energy Boost mne začíná v třetí generaci míjet velikostně. Mám ve zvyku běžet ve volných botách, což na okruhu nevadí, ale v Řecku by mi hrozily puchýře. Na MS do Belfastu si Energy Boost určitě vezmu, ale musím už myslet na to, co bude dál.

A protože jsem v tomto týdnu překonal hranici 27.000 uběhnutých km, tak mě napadlo si v botách konečně udělat pořádek. Jak jsem je snášel z celého domu na hromadu, tak mě překvapilo, že s každým párem bot mám nějaký prožitý příběh.

Jak tedy takový AUDIT BĚŽECKÉ OBUVI dopadl? Zjistil jsem například, že kromě 13 aktuálních bot jsem dost párů vyhodil anebo rozdal (11).

Pěkně vyprané ...  shora dolů ... a zleva doprava:

Adidas Galaxy (34km) - švihácké a trendy boty pořízené v nouzi v Zagrebu. Přebookovat letenky a sehnat hotel na dva dny je sranda proti rozhodnutí, jestli vybrat boty kvalitní, anebo jen na přežití. Nakonec jsem v časové tísni zvolil variantu přežití

Asics Gel Cumulus 14 (1505km) - dříve jsem měl Cumulusy (12,13) rád, ale pak mi přišlo, že se nemůžu trefit do velikostí. Zná to asi každý: 43,5 je málo a 44,0 už moc. Tyhle jsem si nakonec užil, i když jsem je spíše bral na noční běhy s HCiTB (abych si nezrasil opravdický silničky)

Brooks Ghost 4 (1058km) - nejstarší "aktivní" boty, mám je od roku 2011, víceméně z nostalgie jako vzpomínka na první maratony. Jsou rychlé, ale ne moc pohodlné, pár nehtů v nich zůstalo

Adidas Energy Boost 2 "alias růžovky I" (1516km) - s růžovkama jsem si zažil od kamarádů hodně posměchu, zajímavá u nich byla - s ohledem na barvu - především cena, 70% dolů je dost. Nedám na ně dopustit, běžel jsem v nich několik dlouhých a úspěšných ultra

Asics Gel-DS Sky Speed 2 (677km) - jak jsem zmiňoval už výše, u Asicsu jsem se kolem roku 2014 začal míjet s velikostmi, tady jsem to zvoral úplně, protože boty mi jsou velké a i když v nich občas vyběhnu, za moc to nestojí

Hoka One One Vanquish 2 (2115km) - od Hoka jsem si sliboval vloni před Spartathlonem hodně, nakonec jsem na ně nespravedlivě shodil vinu za puchýře a bolesti klenby. Paradoxně jsem v těchto silničkách absolvoval Pražskou stovku 2016 - což nebyla dobrá volba, ale je vidět, že když se chce, tak v botách to prostě není

Adidas Energy Boost 2 "šedivky" (1108km) - v roce 2016 jsem s nimi běžel Spartathlon ... nedám na ně dopustit, dlouho jsem na nich opatroval "špínu a hvězdný prach" ze seběhu z pohoří do Sangas; možná mi to pak přineslo štěstí na 100km v Plzni

Vibram Fivefingers (22km) - na ty mám nezapomenutelnou vzpomínku z roku 2012, kdy jsem si v nich nevratně "urval" příčnou klenbu na levé noze; prima jsou na strašení dětí (jé, hele, co má ten pán na noze!!) a kolegyň v práci ("fuj to je nechutný, co to je?")

Adidas Energy Boost 2 "růžovky II" (1481km) - moje nejoblíbenější boty, viz výše, jako kdyby ta pitomá barva přinášela štěstí - stejně jako jedničky i tyto mají kolem 1500km a pořád dobře drží

Adidas Snova Riot2 GTX M (872km) - tvrdé jako skála, ale fantastické na sníh a na led. Na Klínovci jsem v nich běžel i v -30°C ... kromě strašné zimy si už ale detaily nepamatuju

Shoes must go on!
Adidas Energy Boost 2 "černošky" (1182km) - původně náhradní na Spartathlonu (čekaly na svou šanci v dropbagu), běhal jsem v nich přes zimu, ale proběhl jsem se v nich po závodě s Radkem na olympijském stadionu v Athénách (400 metrů). I když slovo proběhl není úplně na místě

Adidas Energy Boost 2 "modráky" (329km) - aktuálně je rozbíhám do Belfastu, zaběhl jsem v nich před týdnem 12hodinovku ve Stromovce

Salomon XA Pro 3D GTX (459km) - crossovky, které bych si za původní cenu nikdy nekoupil, ale které jsem si vyběhal u Intersportu v rámci akce: "počet uběhnutých km=tvoje sleva!" ... za 78% původní ceny jsou to skvělý boty a občas je užiju. Akci Intersport pro velký úspěch už nikdy nezopakoval

Boty, které již odešly do věčných lovišť:
New Balance NB 106, New Balance 980, Mizuno Wave Ultima 2, Asics Gel Cumulus 12, Asics Gel Cumulus 13, Asics Gel Fuji ES
Adidas adiStar Solution (moje první běžecké boty!), Adidas adiStar Ride, Adidas Energy Boost (3x) - první a druhá generace mi vydržela dokonce 1700-2500km (!)


Ale zpátky k 12i-hodinovce ... v pomalém, ale pořád v tempu 6 minut na km jsem vydržel a stejně jako před dvěma roky mě porazil Ondra Velička, který si běžel svůj vlastní závod (147.119km). Porazil mne (nás) rozdílem několika tříd. Za výsledek 132.209 km jsem hrozně moc vděčný a při pohledu do historických tabulek mě úplně mrazí, protože se ocitám v hodně vybrané běžecké společnosti. Radost mi nekazí ani fakt, že 12i-hodinovka není tak populární, protože není mistrovská disciplína.

Teď mi nezbývá, než doléčit šrámy, ještě se vzepnout pár dní k vyššímu tréninkovému úsilí a pak už se pomalu chystat na Belfast.

Mistrovství světa je něco, co si zaslouží pár extra řádků.

14. 4. 2017

100km českých a pár střípků

100km českých (československých)
Zatím jsem měl každý běžecký rok úplně jiný. V loňské roce jsem měl dobrý prostor hltat kilometry, letos mám pro změnu pracovní přesčasové objemy, které si nezadají s těmi běžeckými. S tím se nedá nic moc dělat, leda to občas rozběhat. V tomto rozpoložení jsem se na konci března zúčastnil MČR v běhu na 100km v Plzni. Stovku jsem ještě nikdy neabsolvoval a správně jsem tušil, že bude hodně bolet. Očekávání jsem neměl žádná, ale věděl jsem, že z mezičasů na jiných závodech bych se pod 9 hodin dostat měl, a to, co bude méně, tak bude jenom lepší. Nakonec jsem svůj limit odhadl velmi dobře, čas 8:27:42 (průměrné tempo 5:05) je moje maximum, se svou "maximální" rychlostí se už dál nedostanu. Stovka je specifická, rozběhl jsem ji svižně, dokonce v mém druhém nejlepším maratonském čase 3:16:52, 50km jsem měl pod 3:56, až kolem 60.km jsem začal zpomalovat a běžel tempem lehce nad 5:20. Čas je na této trati neúprosný, každé zpomalení tempa na pár kroků se trestá minimálně sekundou v průměrném tempu, snažil jsem se proto radši ani moc nepít a nejíst. Velkou radost mi udělalo jak překonání hranice 8,5 hodiny tak i skutečnost, že jsem se tentokrát dokázal bezchybně připravit, zmáčknout a udržet stejný výkon od začátku do konce. Nepřekvapilo mne, že při neúčasti zraněného Radka a odstoupení Dana vyhrál s velkým přehledem Ondra. Překvapilo mne a je skvělé sledovat, jak v českém ultra roste konkurence a že je tu dost mladších kluků, kteří se budou zlepšovat. Jenom pohled na výsledky z minulých let a na poslední dva ročníky dokazuje obrovský skok, před pár lety by mi můj podprůměrný výkon stačil dokonce na bednu, letos jsem byl ale "až" devátý. Jsem přesvědčený, že Česko bude v příštích letech ultramaratonská velmoc, a mám radost, že u toho aspoň na chvíli tak trochu jsem :-)

Poslední kola - okruh se běžel 66,667x (foto: Dan Orálek) 
Stovka ale není mojí letošní prioritou. Nezadržitelně se blíží 2 hlavní akce letošního roku, takže musím zvýšit objemy a naběhat potřebnou kilometráž. Zrychlené pracovní tempo, které zažívám poslední rok, nejde bohužel úplně dohromady s podobnou přípravou. Na druhou stranu platí, že bez téhle "vytrvalostní kompenzace" a pravidelného tréninku bych vůbec pracovní nápor nezvládl. Hledání rovnováhy je složité a už několikrát jsem v posledních měsících musel udělat kompromis a plánované kilometráže redukovat. Prostě jsem se ocitl na hraně anebo dokonce i za hranou vlastních sil a přednost dostal odpočinek. Oblíbenou formou, jak skloubit několik věcí dohromady v co nejmenším časovém prostoru, jsou tak běhy odněkud někam, anebo běhy pro auto. Minulý týden jsem vmáčknul do 18 hodin: společenskou akci MK Kladno, pití piva, setkání s MM, B2B 2 dlouhé běhy (72km) a spánek. Po pátečním večírku a nočním návratu po svých vybíhám tedy ráno zpátky pro auto, tentokrát i s MM, který vybral zajímavější trasu (do Prahy jsem běžel po staré karlovarské) a hlavně byl skvělým a zábavným společníkem. Podobný přístup má své výhody, ale taky limity. V sobotu jsem se totiž sice vrátil domů skoro včas a dokázal odpoledne absolvovat výlet s rodinou, ale v neděli jsem byl už fakt vyčerpaný a radši se jen vyklusal. Navíc jsem měl na úterý naplánovanou jinou akci spojenou pro změnu s pracovními povinnostmi a v pořadí už šestou návštěvou chorvatského Zagrebu v tomto roce.

Takhle je vidět Zagreb z výšky 1040 metrů
Nad Zagrebem se impozantně rozkládá rozlohou malé pohoří Medvědnica s nejvyšším vrcholem Sljeme (1035 m.n.m), kde se jezdí dokonce i Světový pohár v lyžování. V Zagrebu teď běhám docela často, většinou kolem Jarunu, kde je veslařský a koupací areál, v lednu jsem Zagreb i okoloběhnul. Do těch hor mě lákalo se podívat už od loňska, kdy jsem zde byl poprvé, obtížné bylo jen najít ten správný okamžik, abych po nočním výletu byl ráno schopen v práci fungovat. Ta příležitost konečně nastala, po rychlé večeři jsem už téměř za tmy vybíhal městem vzhůru podle trasy nahrané do hodinek. V Zagrebu se jezdí především autem, prokličkovat se přes všechny industriály, nadjezdy a podjezdy vyžaduje určitou zkušenost, zručnost a taky drzost, kterou při vší skromnosti disponuju. S počínajícím stoupáním doprava slábne a s menšími obavami koukám na hory před sebou. Celou dobu slabě prší, jak je asi nahoře? Nevzal jsem si ani vodu, ani hroznový cukr (ani občanku, ani mobil), před během jsem do sebe nasoukal pizzu a dvě piva, říkám si, že aspoň potrénuju žaludek na 24hodinovku. Doufám, že u vysílače bude nějaká hospoda ... Otevírají se krásné scenérie zářícího města, později je vidět i nasvícený Grad Zagreb, který jsem obíhal přes údolí, a teď je na menším vrcholku pode mnou.

Grad Zagreb jsem obíhal údolím 
Na Sljeme je zima a otevřená liduprázdná hospoda, dám si dvě koly, půl litru vody a běžím zpátky. Volím stejnou cestu po kulturním povrchu, do terénu, který jsem měl naklikaný zpátky si po tmě nakonec netroufám. Překvapuje mě, že jsem nenarazil na jediného běžce, cyklistu, za 3 hodiny jsem potkal pouhá 2 auta. Seběhy jsou mojí slabou stránkou; je to s nimi podobné jako když jsme jako děti chodili na třešně. Nahoru dobrý, třešně dobrý, ale ze stromu dolů strach a hrůza. Teď to hrůza nebyla, tedy kromě zážitku s "něčím", co se mnou paraleleně běželo minutu lesem, hlasitě funělo asi jako vlčák když se vás chystá roztrhat. Podle zvuků to byl asi opravdu větší pes, i když co může nepřipravený cizinec na Medvědnici čekat za zvíře je otázka. Po vyhodnocení situace jsem pořádně přidal a ještě po pěti minutách jsem se opatrně ohlížel dozadu, jestli jsem pořád sám ... Fuj! Je zajímavé, jak je strach iracionální: nevadí mi být sám v lese v noci pokud běžím a jsem běžec, pokud bych měl jít na to samé místo chůzí sám třeba na houby, tak mi to bude hodně nepříjemné. Po krátkém průběhu městem jsem zpátky v hotelu ještě před půl dvanáctou, je ještě čas na vyřízení emailů, jedno pivo a pár hodin spánku. Druhý den mi kolegové v práci říkají, že se do těch kopců teď nechodí, protože na Medvědnici je momentálně rozšířený výskyt infikovaných hlodavců. Tak mě asi nevyděsil medvěd, ale funící hlodavec.

Pohled na Sljemje (vysílač vlevo) z kraje Zagrebu

Mapa trasy

Profil trasy


5. 3. 2017

Rýmička a kašlíček

Rýmička a kašlíček (Magdaléna Válková)
(stručný report o zimní přípravě)

Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem se úspěšně vyhýbal virózkám a taky pracovnímu stresu, je první třetina letošní sezóny podstatně slabší. Smiřuji se s tím. Objemy, ke kterým jsem se vyšplhal v loňské zimní přípravě (2170km / listopad-únor) jsou nejen letos ale i v budoucnu podle všeho nereálné. Letos jsem se dokopal za stejné období k 1850km a to ještě díky Pražské stovce. Zatímco loňské pobíhání charakterizuji jako pako-běhání a pro výstrahu si pouštím maratonce Oldu, tak letos se moje snažení magorsky posunuje ještě o stupeň výše: spousta běhů po práci, pod šílenou a dosud nepoznanou únavou, navíc po 21:00 večer. Olda byl překonán.

Proto jsem paradoxně v půlce ledna uvítal běžnou chřipku, která mi dala příležitost trochu vydechnout: od práce i běhání. On se totiž nabízí i druhý pohled na věc; vloni jsem se chystal na dubnovou 24h do Villeneuve a pak na Ultrabalathon. Letos chci na první vážnou akci až 1.7. do Belfastu, pak až na Spartathlon, takže není ani důvod kam spěchat. Ze zkušenosti už vím, že po týdenním výpadku jsem za 3 týdny zase zpátky, není úplně moudré objem teď příliš hrotit. Navíc sleduju, že pokud se pohybuji měsíčně kolem 450km, tak mě vlastně nic nebolí, což už neplatí při běhání kolem 550km.

Noční okoloběh Zagrebu
Protože jsem téměř každý druhý týden pracovně v Záhřebu, tak mi to nedalo, abych si Záhřeb neoběhl. Bohužel jsem narychlo do hodinek naklikal trasu vedoucí asi přes ty nejošklivější části města, navíc bylo -10°C, náledí a tma. Měl jsem skvělou příležitost poznat velmi nezajímavé obydlené části plné svítivě bílých balustrád, s nafrněnými sádrovými labutěmi na balkonech, či se (sádrovými) lvy hlídajícími u branky ... Industriálu jsem si užil dosyta, stejně jako běhu po namrzlé stezce kolem nekonečné hráze, která lemuje řeku Sávu. Srovnání snese snad jen Okoloběh Bratislavy (a Slovnaftu) před 2 roky. Možná to ale bylo jen tou zimou.

Můžu říct, že v zimě se chodníky a cyklostezky neuklízí nikde. I v Praze se pozná, kdo se nejvíce hlásí o svá práva ... jsou to řidiči (a pojišťovny). Když v lednu namrzlo, dalo se v centru fakticky běhat jen po silnicích, chodníky byly schůdné až po 2 dnech, v Riegráku a v ostatních parcích, cyklostezkách (Krejcárek) se lajdácky čekalo tři neděle na oblevu.

Vlastně je tahle sezóna - už jsem daleko za třetinou tohoto běžeckého roku - trochu divná. Vloni jsem se zaujetím hltal objemy a poznával své limity, letos mi to pracovní povinnosti vůbec neumožnily. Na druhou stranu si uvědomuji, jak mi dělá běhání dobře na těle i na duši. Fyzická únava po celodenním psychickém tlaku příjemně uvolňuje, i když to není samozřejmě tak jednoduché: "vstát a jít" je hnus. Příjemné je mi běhání až po 60-80 minutách a to mě teď drží pohromadě. Dá se říct, že jsem si našel další rozměr běhání :-) 

Za 3 týdny mě čeká stovka v Plzni, závod, u kterého nemám prioritu a kde budu rád, pokud se nezraním a dostanu se třeba až k 8.5 hodinám. Docela už se na to sobotní kroužení těším :-)  

19. 1. 2017

38x jak na Spartathlon - Z bubliny k patě (část II.)

Druhá a poslední část mého zoufalého pokusu předat něco ze svých zkušeností z 200+ ultra ...

Minule jsem se "detailně" zabýval dlouhodobou přípravou na Spartathlon. První známky nervozity z přípravy se začínají objevovat už od půlky léta. Celý rok jste si pilně ťapkali, naběháno máte, den D se však nezadržitelně blíží a je na čase to dotáhnout. Nebojte se toho, zase tak hrozné to není! Na co nesmíte zapomenout a s čím musíte přiletět do Athén?


1) Ultra je vždy v nohách, teprve když nejdou nohy, tak je ultra v hlavě

2) Navštivte včas pedikúru, ošetřte si puchýře, nalakujte zbylé nehty (jsou-li nějaké)

3) Nepodceňujte spánek, nehrajte si na hrdiny, hlava je vítěz když nohy nemůžou: přibalte si Stilnox
Rozpis obsahu dropbagů

4) Poslední dny hlavně neblbněte v terénu, ať se nezraníte

5) Zavřete se včas před okolním světem do bubliny!

6) Týden před závodem už používejte hlavu jen k příjmu potravy

7) Neinfikujte si bublinu žádnými starostmi všedního dne, ale jinak si v ní myslete na co chcete

8) Nacpěte si do bubliny mapu, prostudujte si trasu, nechte vše uzrát

9) Nepropásněte ten správný checkpoint pro čelovku!

10) Nepropásněte ten správný checkpoint pro bundu!

Co na cestu? Mně stačily: kapesníčky, magnesium, imodium
a vazelína, do ruky držák s malou obyč PET láhví 
11) Bublinu si přifoukněte, dropbagů můžete mít kolik chcete, do Sparty nic netahejte

12) Platí, že co připravené máte, to zpravidla nepotřebujete

13) Rozběhněte se na pohodu a zapomeňte na "když nemůžeš přidej"

14) Udělejte si to příjemný, i když na vás přijdou chmury ...

15) S depkou bojujte pozitivně,  blbá nálada, únava a stres je špatná konstelace

15) Řekové náladu zvednou, jsou moc fajn a je s nimi sranda ...

Industriál
16) ... pokud zrovna nedrží volant, tam končí všechna legrace

17) Nestresujte se zácpou a smradem na dálnici, buďte rádi, že auta stojí

18) Navíc to brzy skončí a začne industriál, takový nemáme ani u Litvínova

19) Zleva moře, zprava komín, slunce pálí, na koupání není čas

20) Na tom nesejde! Pamatuj, jaké si ultra uděláš, takové ho máš!

21) A komu to neběží do kopce, ten si dá 2. čtvrtku chodeckou, času je už dost

22) Přechod pohoří je fajn změna, nezapomeňte v noci na bundu!

23) Nemyslete si, že pak je to jenom z kopce ... kopečků je pořád dost

24) Ranní slunce potěší, než zjistíte, že ve vnitrozemí je větší horko

25) Ale cíl se blíží a vám je skoro do zpěvu, navíc ...

Přechod pohoří uteče rychle
26) Nohy už ani nebolí a kupodivu z kopce to utíká rychleji

27) Na poslední občerstvovačce zaručeně něco sypou ...

28) Jinak byste před Spartou střídavě nebrečeli a hlasitě nekřičeli radostí

29) Nezapomeňte si před cílem zamaskovat známky "tělesné únavy"

30) Biologicky vzato na to máte nárok, ale ať nemáte blbý fotky ;-)

31) Pata už je blízko, ještě kousek, ještě kousek ... uf! Dobrý, ne??

32) Teď ještě všechny ceremonie a zvládnout modeling s vlajkou

33) Tohle nikde nezažijete, ale za 3 minuty na ostrém slunci toho máte plné zuby

34) Těšíte se na pivo a hamburger, abstinující vegani na vodu a rajče

35) Užijte si 2 dny štědré pozornosti pořadatelů, buďte velkorysí k jejich roztomilé nedochvilnosti

36) Na Spartathlonu totiž platí jenom čas startu a počítá se čas doběhu

37) Vše okolo je pouze relativní a ve velké pohodě

38) Uf! Mám splněno ...

Těším se na vás letos 29. září! Na startu.