3. 10. 2015

100M kolem Ostrova Matek: s větrem o závod

Nejen tady na náměstí nás vítalo spousta lidí

"Ten před vámi nevypadal moc dobře, za chvíli ho doběhnete" říká mi paní ve středním věku pěknou srozumitelnou angličtinou a ptá se, jestli nemám chuť na kafe. S díky odmítám, na kafe bych docela chuť měl, ale nikdy jsem nezkoušel dát si ho uprostřed závodu. Na experimenty není čas a navíc mám před sebou ještě minimálně 5 hodin běhu. Zhlédnu stůl, který se ničím podstatným neliší od těch předchozích, a ředím ještě jeden kelímek vody s kolou. "Už se začíná ochlazovat, budu muset běžet", poděkuju a dávám se pozvolna do pohybu. Vím, že už nedoběhnu celý úsek k další občerstvovací stanici, ale budu muset v půlce udělat na 200 metrů pauzu.

Zatím jde vše podle předpokladů, možná dokonce ještě lépe. Začátek jsem prožil v připitomělém transu plném nervozity a dělal jednu hloupost za druhou, ale chvíli po startu ze mě vše spadlo. Dopoledne bylo velké horko, polojasno, užíval jsem si výhledy na moře, běh podél pláže. To je naprostá slast pro nás, kteří odkroutí většinu kilometráže v pražském Riegráku a okolních vinohradských ulicích. Běželo se mi perfektně, navíc od 15. km jsem se chytil o generaci mladšího kluka, který mi dělal pacera asi 2 hodiny a za žádnou cenu mě nechtěl pustit před sebe. Držel solidní tempo moc hezkým stylem, zřejmě se ale nakonec sám utavil, protože nečekaně zastavil a už jsem ho neviděl. Nebyl jediný, i na takovém závodě se najdou běžci, kteří na 35.km narazí do zdi. Od tohoto okamžiku jsem vlastně jenom běžce dobíhal a s nikým jsem neběžel. Těsně před maratonem, který jsem stihl kolem 3:36, odkládám sluchátka a vyndavám z dropbagu třetinku plzně, způsobuje to trochu pozdvižení a hihňání, ale nenechám se poznámkami rozhodit. Jsem přece člen sekty HC iTB! Pokračuji k otočce, za kterou potkávám Tomáše, který se do první části také pořádně obul. Je mi jasné, že tenhle den, nestane-li se něco špatného, bude hodně výjimečný. Na 50. km jsem za 4:18, což je o 22 minut lepší, než můj 2 roky starý osobák z Brdské. Bohužel ale začíná pršet.

Idylická pasáž u moře
Prší tak jak to v Dánsku umí, tedy docela silně a docela dlouho, asi 3 hodiny. Utěšuji se tím, že na 90.km mám další dropbag, kde mám věci na převlečení. Chlad mi nedovoluje ani pomyslet na nějaké zvolnění či zpomalování, takže běžím i dlouhé "neviditelné" kopečky, které neberou konce. Většinu trailových úseků jsem si vychutnal v solidním bahně. Ve vesnicích se kolem mne srocují lidé, hlasitě povzbuzují, děti dávají pět, některé se stydí, nezapomenutelná je rodina se 4 dětmi kdesi hluboko mezi dunami; dvě malé děti se mnou nadšeně běží, dvě starší pihatá děvčata si mě zvědavě prohlížejí, co to je za zmoklého cvoka, otáčejí se zády a chichotají. Poděkuji manželům za občerstvení a když utrousím, že mají krásné děti a že mám taky doma 4 docela podobné, tak paní je trochu na rozpacích, ale její manžel se rozesměje. Spiklenecky na sebe mrkneme a běžím dál, oba moc milí lidi. Na všech stanicích jsem si dával záležet, abych byl vždycky alespoň trochu společenský a sdílný, ochota a sympatická reakce lidí mi vynaloženou energii vždy s úrokem vrátila. Úžasné!

Ve chvíli, kdy se převlékám do suchého a beru si batoh, mám více času, tak se poprvé zeptám, kolikátý jsem ... čtvrtý! Prý jsem 4.! To je neskutečné, přitom mám pořád průměrnou rychlost kolem 5:30! Vypadá to velmi dobře, ale nesmím se tím ještě zabývat, cesta je ještě dlouhá a čeká mě navíc tma ... pravá dánská tma s hustými mraky těsně nad hlavou, co nepropustí ani malý odraz světla. 100km míjím také v osobáku, čas mám 9:14 hod., už se ale začíná ochlazovat. Škoda toho batohu, mohl jsem si ho nechat klidně o 20km dál, bundu ještě nepotřebuji a čelovku 2 hodiny určitě taky ne. Ostatní závodníci přede mnou i za mnou mají podpůrné týmy v autech, ti nic nosit nemusí. Podle aut dobře poznám, jaký náskok mám. Vždy, když kolem mne projedou z jedné stanice na druhou, zkontroluji vzdálenost od poslední občerstvovačky a vím, kolik km a minut mám zhruba náskok, je to pořád stejné, kolem 10-12 minut, a to je docela dobré. Rychlejší jsou sice přede mnou, ale druhé půlky nemívám zase o tolik horší. Alespoň ne o tolik, než ti pomalejší. Není důvod k panice, uklidňuji se. Samozřejmě vím, že to je teorie, do cíle není nic jistého a není dvou stejných ultrazávodů ...

Na 120. km poprosím slečnu na kontrole, jestli by mi nepomohla vyndat z batohu bundu a čelovku. Když se rozběhnu, lituji, že jsem si nikdy pořádně nevšiml, jak se utahuje, trvá mi asi 10 minut, než se mi ji po tmě povede utáhnout. Na některé další stanici dobíhám zkušeného Angličana, vypadá dost demoralizovaně, viditelně je nerad, že mě vidí. Na rozdíl ode mě je zkušený ultramaratonec, přece jenom by byl radši, kdyby ho předběhl aspoň nějaký atlet ... Letmo se pozdravíme a hned se rozebíhá, je mi jasné, že jestli jsem ho dohnal teď, tak ho doženu i za chvíli, takže nikam nespěchám a zhruba po 2km jej bez hlesnutí předběhnu. Míjíme se tedy nejen v naprosté tmě, ale i v naprostém tichu. Po chvíli na dlouhých pláních zmizí z dohledu i jeho čelovka ... jsem třetí! Dopadá na mne tíha bedny.

Po půlnoci jsem byl už průběžně třetí
Na 140.km v rybářské vesnici Sonderby je otočka, takže s napětím sleduji a počítám, jaký mám náskok. Když vidím několik set metrů před sebou čelovku, snažím se předem vydýchat a zlepšit styl, abych nedal znát únavu. Normálně už bych přešel do chůze, ale teď to nepřipadá v úvahu. Nakonec proti mně běží 2 závodníci, Angličan mezi nimi asi není, zřejmě měl nějakou vážnější krizi. S úsměvem je pevným hlasem pozdravím, ale jen zaběhnu za roh, přejdu do chůze a chvíli se dávám dohromady ... Mám na ně asi 10 minut. Budu muset přidat, pokud to nehráli stejně jako já, tak oba vypadali, že jsou na tom velmi dobře! Ale etudu jsem zahrál perfektně, musím se pochválit.

Do cíle je to odhadem ještě 3 hodiny, do chůze musím přecházet stále častěji, stále častěji se také ohlížím, jestli se ke mně někdo neblíží. Tma je opravdu neskutečná, dala by se krájet a možná ještě dál ... vidím jen před sebe,co mi dovolí čelovka a vím, že nesmím zabloudit, jinak je po všem. Vítr se mnou místy lomcuje, že se sotva držím na nohou. Vynechávám už i banány, za celý den jsem jich snědl asi 20, už se nedají jíst, kola s vodou mi ale chutná pořád, to je skvělé. Posledních 10km je nekonečných, Nykobing se dá tušit podle osvětlených mraků, musí být docela blízko, přesto se pořád ne a ne objevit první domy. A když už už vbíhám konečně do města, je trasa vedena dlouhými nekonečnými třídami, kde kromě organizátorů, kteří nás jezdí vyhlížet a kontrolovat v autech či na kolech celou noc, není ani noha. Konečně sbíhám dolů k přístavu k moři, už to nemůže být daleko.

V cíli ...  medaile už čeká
Přecházím do chůze, nechci nic riskovat, na umístění to vypadá dobře a snad bych se mohl vejít i do 16-i hodin. Bohužel to nevím úplně jistě, protože mi po čtrnácti hodinách došly baterky v garminovi. Za přístavem je na zemi poslední šipka, pak už jen posledních 800 metrů. Trochu se špatně zorientuji a na poslední křižovatce odbočuji na špatnou stranu, ale po několika metrech to zjistím; místo šipek tady totiž umístili stožáry s dánskými vlajkami, mezi nimi se běží až do cíle. Pár set metrů přede mnou už slyším křik: z reproduktorů hlásí moje jméno, vypadá to, že i hodinu a půl po půlnoci na mne čeká v cíli velký dav lidí, co křičí, tleskají a pískají, tak křičím taky, na tabuli vidím 15:59 a nějaké drobné a vím, že si splním mnohem víc, než o čem jsem před svou první stomílovkou snil. Chtěl jsem dokončit, možná jsem si po 24-hodinovce trochu věřil na čas do 18 hodin ... V cíli mi ředitel závodu dává na krk medaili, gratuluje mi, že jsem třetí. Jsem dojatý, neskutečně dojatý, užívám si to. Trochu na něj padám, vlastně se nedokážu pořádně zastavit.

Finale

V cíli nás vítal
Jann Søndergaard  - ředitel závodu
V klubovně veslařského klubu se nechávám položit na pohovku, v bundě, v kalhotách, sundavají mi jenom batoh a boty. Po zkušenostech, kdy jsem s sebou několikrát v cíli fláknul, na sebe tuhle zvláštnost předem prozradím. Zdravotnice naštěstí dobře vědí, co se mnou mají dělat, krmí mě, cpou do mě minerály, pozorují mě dobrou hodinu, než mi pomohou dojít do hotelu. Dámy jsou milé, povídáme si o všem možném, taky o dánském filmu, udivuji je svými znalostmi o dánských hercích a režisérech. Když říkám, že musím zavolat ženě, že měla dneska 40-iny, tak už jim ani nepřipadá divné, že zrovna ten den pobíhám 1200km na sever od domova .... Až po půl hodině dobíhá mladý kluk na 4. místě. Pozdravíme se a popřejeme si, je mu zle a rád by se vyzvracel. Pozornost ošetřovatelů se tedy obrací na něj a já pomalu mizím pryč. Tomáš je ještě na trati, odhaduji, že doběhne kolem 6:30, můj odhad se moc nemýlil. Jana s Pavlem jsou ještě hodně daleko, někde kolem 100.km, budou to mít velmi těžké, ale nakonec to v limitu zvládnou. Doběhli těsně před polednem, zrovna, když už jsme se chystali s Tomášem na vyhlašování do centra na náměstí.


PS: předchozí text 100 Miles Around the Isle of Mors jsem zamýšlel jako propagační text tohoto krásného závodu a skvělé organizace. Tenhle text je můj - osobní (a opravdu poslední)


Pořadí na prvních 10. místech, dokončilo 53 závodníků ze 71



2 komentáře:

  1. Nádherně emotivně a napínavě jsi to popsal, četl jsem to se zatajeným dechem a čekal jak to dopadne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuju, emoce v tom byly opravdu velký, zvlášť když to bylo v Dánsku :-)

      Vymazat