1. 6. 2015

T-Birdovo Úvodník


Tak nakonec na mě taky došlo. Založil jsem si blog. Dlouho jsem tomuto nápadu vzdoroval, ale dávám ostatním za pravdu, že to není špatný nápad. Cílem určitě není šířit další megabyty mouder do virtuálního světa, ale smysl to má kvůli mně samému. Došel jsem k názoru, že při ultraběhání je potřeba udělat za některými běhy a záležitostmi pomyslnou tečku. Taková krátká (sladká a příjemná) tečka - anebo tlustá čára za nějakým neúspěchem - nám vždy umožní posunout se zase o něco dopředu. Zjistil jsem, že to nefunguje úplně dobře bez písemného záznamu, protože jak čas neúprosně utíká, spolu s ním utíkají i moje myšlenky ...

Zvažoval jsem taky, zda si dělat poznámky jen pro sebe, a ne veřejně a zjistil jsem, že "hrozba" zveřejnění mě nutí myšlenky mnohem lépe třídit, strukturovat a vůbec jsem přinucen jít trochu do hloubky. Proto moje osobní, ledabyle zaznamenané poznámky, které jsem si v minulosti ke svému běhání sám pro sebe dělal, jsou zcela nepoužitelné.

Následující příspěvky až do září 2015 jsou antidatované a zaznamenávají pro mě důležité události z pohledu v ten okamžik, kdy se běžecké události odehrály. Stručný zápisek je v těchto případech pro mne jako udělat výše zmíněnou tečku. Sladkou a příjemnou tečku. Samozřejmě dojde časem i na ty tlusté čáry, bez kterých by ale nebyly ty tečky tak intenzivně příjemné. Závěrem tohoto Úvodníku bych rád přidal několik stručných informací o mé krátké běžecké minulosti. Myslím, že několik následujících řádků je důležité přidat k snadnějšímu pochopení mých dalších textů:

V roce 2004 jsem po 10-i letech přestal kouřit. Během několika následujících měsíců jsem se dokázal zvětšit až na neuvěřitelných 93kg. Krátce po třicítce jsem se tedy cítil hodně mizerně, ale měl jsem odhodlání s tím něco dělat. Několik let jsem chodil do práce (a z práce) silovou, rychlou chůzí a když jsem něco zhubl, oblíbil jsem si inline brusle. Samozřejmě jsem na nich jezdil maratony, dokonce jsem 2x absolvoval berlínský InLine Marathon (2010,2011). V létě 2010 jsem byl v Brně a v Adidasu si bez většího přemýšlení kupuji první běžecké boty. Na podzim už se systematicky připravuji na svůj první maraton. Následující roky (2011-2013) jsem se pak zaměřoval výhradně na maratony.

Měl jsem za sebou asi 15 maratonů, když jsem běžel v dubnu 2014 svoje první ultra; jednalo se o Pavlův Okoloběh Liberce, akci našeho sportovně-osvětového anebo také obrozenecko-pivního (jak kdo chce) spolku iThinkBeer.com. Ten pocit,  kdy jsem měl na hodinkách 43km si pamatuju do dneška, dokonce vím, kde to přesně bylo, každopádně 60km bylo na mě tehdy opravdu dost. V červenci jsem se taky protrápil na ultra Zermatt, kde jsem poznal, že ve vyšších nadmořských výškách mi to bohužel něběží ani nejde. Koncem července jsem absolvoval svou první 24-hodinovku na Kladně, kam jsem se přihlásil v dobrém rozmaru v hospodě, a na Sletišti jsem kroužil spoustu hodin s legendárním a zkušeným Běžícím Stínem, který ačkoliv věkem mladší, tak mi předal první důležité znalosti. Totálně zničený jsem zvládl 133 km, na víc jsem absolutně neměl, ale byla to první opravdová jiskřička, která přeskočila mezi mnou a ultra. Říjnová solidně zaběhnutá 6-i hodinovka v Kodani pak byla tou druhou, skutečnou a pořádnou jiskrou, která ve mně zažehla radost z ultraběhání.

Ačkoliv pro mě bylo dlouho nepochopitelné, proč většina mých přátel má potřebu o svém běhání psát, tak už tomu rozumím. Důvody můžou být pro každého z nás různé, ale pro mě je ultra tak dlouhé a prožitkově intenzivní, že tu tečku (tlustou čáru) za ním může udělat pouze psané slovo.

2 komentáře:

  1. Petře dobrá volba začí si psát své zážitky sem, takový vzestup jako máš ty za to rozhodně stojí a ještě se od tebe nejspíš dočkáme pěkných kousků. Tak tedy na zdraví a ať ti to běhá ve zdraví dál.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Pavle ... taky aby zůstala radost z běhání, běháme přece hlavně pro radost :-)

      Vymazat