První díl letní běžecké ultra-trilogie


Při startu v 7:00 se Stromovkou šířil 
zápach z blízké čističky odpadních vod
Po krátkém seznámení se s krátkým ultra běháním v loňském roce jsem se rozhodl v roce 2015 nakouknout do světa velkého ultra a soustředit se na vzdálenosti mnohem delší než je maraton. Ambice nebyly velké, jsem příznivec postupných krůčků, nikoliv velkých skoků. V říjnu mě velmi povzbudila slibná 6-hodinovka v Kodani, kde jsem sice prokecal první čtvrtinu s Ivou, ale i tak jsem dokázal držet tempo a uběhnout solidních 64km. Cíl běžeckého snažení a vrchol sezóny jsem si tedy na letošek naplánoval na zářijovou stomílovku na dánském ostrově Mors. Ke splnění snu mě měla přiblížit zvláštní "postupka", anebo běžecká ultra-trilogie:
12-hodinovka (Stromovka 13.6.)
24-hodinovka (Kladno 1.8.)
100 miles Isle of Mors (12.9.).

Kladenská 24-hodinovka měla být navíc generálkou a zároveň prvním pokusem o překonání hranice 160,9 km.

Po nastudování literatury jsem už v listopadu pochopil asi nejdůležitější věc, že dosavadní objemy jsou nedostatečné a je potřeba je navýšit alespoň na 100-120km týdně, při zachování 5-i, ale i 6-i běžeckých dní v týdnu. Pochopil jsem, že jeden dlouhý běh je málo, teprve ten druhý (B2B), odstraňuje pomyslnou maratonskou zeď a odlišuje ultramaratonce od maratonce. Také jsme se v lednu s chlapci u piva dohodli na občasných nočních bězích, jakési kombinaci bobříků odvahy, bdění, mrznutí a dlouhých běhů.

Zleva Ondra Velička (1.), já (2.),
Jarda Bohdal (3.) a Péťa Švanda (4.)
S vědomím, že mám něco natrénováno a nejsem tu pro nějakou srandu anebo zábavu, jsem startoval v červnu ve Stromovce 12-i hodinovku. Předsevzal jsem si, že ji nezaběhnu jako kavárenský povaleč, ale jako "běžec - závodník". Mojí velkou výhodou bylo, že jsem neměl ponětí, co od sebe můžu čekat. Když jsem se objevil na tabuli v první šestce, nadšeně jsem na Tomáše volal, ať mi tabuli na památku vyfotí, předpokládal jsem, že ostatní to teprve rozbalí a z elitní tabule zase zmizím. Evžen, který zrovna přišel na svou 6-i hodinovku mě přísným hlasem káral, že to je sice moc pěkný, ale ať už moc neblbnu, nebo taky brzo skončím ... I přes velké horko a dusno jsem se cítil celou dobu dobře, do tuhého začalo jít až kolem 100. kilometru a to nikoliv z důvodu, že bych už nemohl, ale že bylo za mnou teprve 9:30 hodiny a nevěděl jsem, co se asi může dít dál. Napadalo mě třeba, že se mi únavou zlomí koleno, začnu zvracet, zhroutím se, dostanu infarkt, anebo že teď teprve všichni začnou závodit. Vždyť já si před závodem ani nezjistil, kolik se tu běželo vloni, anebo kolik se tak asi běhá!

K mému velkému překvapení se nic nedělo, dokonce jsem s klidem závoďáka přestál i 2 bouřky - moje fobie z bouřek stojí za mou lehce posměšnou přezdívkou thunderbird / bouřnák - ve kterých jsem si užil hromů, blesků a kaluží, těsně před koncem závodu pak přibývalo puchýřů a vylomených nehtů :-) Navíc jsem se prodral až k Ondrovi Veličkovi, který si ale zkušeně první místo o 250 metrů pohlídal a na vítězství mi nedal šanci. Ani jsem tak vysoko nemířil, ale dá se říct, že jsem poprvé "přičichnul" nejen k závodění a k bedně, ale i k vlastním možnostem. Dosud nikdy jsem se ani nepokusil s někým závodit, anebo taktizovat, ani jsem nevěděl, co bych si pod tím při ultra měl představit. Musel jsme například rozhodnout, zda poslední 2 hodiny do toho půjdu co to dá s rizikem, že se třeba zraním, nedokončím a předběhnou mě jiní, anebo zda půjdu radši opatrně a budu si hlídat pořadí. Moje opatrnost (upřímně, byla v tom teda taky lenost) zavelela nakonec k druhé variantě. Doběhl jsem druhý(124.062 km), těsně za Ondrou, ale s dostatečným náskokem na třetího Jardu Bohdala.

Co všechno jsme ochotni
 podstoupit pro chvilku štěstí
Po závodě mě hned napadly 2 věci: buď to byla náhoda a všechno mi vyšlo, anebo tu přestala legrace a skončila mi doba anonymního pobíhání ve středu závodního pole, kdy jsem si mohl běhat jak chci a na pohodu. Těšit se na závod a mít nějaká očekávání je sice příjemné měsíc před závodem, ale určitě je hodně nepříjemné poslední týden a den před startem.


Fotky a kompletní výsledky jsou na stránkách Sri Chinmoy

T-Birdovo Úvodník


Tak nakonec na mě taky došlo. Založil jsem si blog. Dlouho jsem tomuto nápadu vzdoroval, ale dávám ostatním za pravdu, že to není špatný nápad. Cílem určitě není šířit další megabyty mouder do virtuálního světa, ale smysl to má kvůli mně samému. Došel jsem k názoru, že při ultraběhání je potřeba udělat za některými běhy a záležitostmi pomyslnou tečku. Taková krátká (sladká a příjemná) tečka - anebo tlustá čára za nějakým neúspěchem - nám vždy umožní posunout se zase o něco dopředu. Zjistil jsem, že to nefunguje úplně dobře bez písemného záznamu, protože jak čas neúprosně utíká, spolu s ním utíkají i moje myšlenky ...

Zvažoval jsem taky, zda si dělat poznámky jen pro sebe, a ne veřejně a zjistil jsem, že "hrozba" zveřejnění mě nutí myšlenky mnohem lépe třídit, strukturovat a vůbec jsem přinucen jít trochu do hloubky. Proto moje osobní, ledabyle zaznamenané poznámky, které jsem si v minulosti ke svému běhání sám pro sebe dělal, jsou zcela nepoužitelné.

Následující příspěvky až do září 2015 jsou antidatované a zaznamenávají pro mě důležité události z pohledu v ten okamžik, kdy se běžecké události odehrály. Stručný zápisek je v těchto případech pro mne jako udělat výše zmíněnou tečku. Sladkou a příjemnou tečku. Samozřejmě dojde časem i na ty tlusté čáry, bez kterých by ale nebyly ty tečky tak intenzivně příjemné. Závěrem tohoto Úvodníku bych rád přidal několik stručných informací o mé krátké běžecké minulosti. Myslím, že několik následujících řádků je důležité přidat k snadnějšímu pochopení mých dalších textů:

V roce 2004 jsem po 10-i letech přestal kouřit. Během několika následujících měsíců jsem se dokázal zvětšit až na neuvěřitelných 93kg. Krátce po třicítce jsem se tedy cítil hodně mizerně, ale měl jsem odhodlání s tím něco dělat. Několik let jsem chodil do práce (a z práce) silovou, rychlou chůzí a když jsem něco zhubl, oblíbil jsem si inline brusle. Samozřejmě jsem na nich jezdil maratony, dokonce jsem 2x absolvoval berlínský InLine Marathon (2010,2011). V létě 2010 jsem byl v Brně a v Adidasu si bez většího přemýšlení kupuji první běžecké boty. Na podzim už se systematicky připravuji na svůj první maraton. Následující roky (2011-2013) jsem se pak zaměřoval výhradně na maratony.

Měl jsem za sebou asi 15 maratonů, když jsem běžel v dubnu 2014 svoje první ultra; jednalo se o Pavlův Okoloběh Liberce, akci našeho sportovně-osvětového anebo také obrozenecko-pivního (jak kdo chce) spolku iThinkBeer.com. Ten pocit,  kdy jsem měl na hodinkách 43km si pamatuju do dneška, dokonce vím, kde to přesně bylo, každopádně 60km bylo na mě tehdy opravdu dost. V červenci jsem se taky protrápil na ultra Zermatt, kde jsem poznal, že ve vyšších nadmořských výškách mi to bohužel něběží ani nejde. Koncem července jsem absolvoval svou první 24-hodinovku na Kladně, kam jsem se přihlásil v dobrém rozmaru v hospodě, a na Sletišti jsem kroužil spoustu hodin s legendárním a zkušeným Běžícím Stínem, který ačkoliv věkem mladší, tak mi předal první důležité znalosti. Totálně zničený jsem zvládl 133 km, na víc jsem absolutně neměl, ale byla to první opravdová jiskřička, která přeskočila mezi mnou a ultra. Říjnová solidně zaběhnutá 6-i hodinovka v Kodani pak byla tou druhou, skutečnou a pořádnou jiskrou, která ve mně zažehla radost z ultraběhání.

Ačkoliv pro mě bylo dlouho nepochopitelné, proč většina mých přátel má potřebu o svém běhání psát, tak už tomu rozumím. Důvody můžou být pro každého z nás různé, ale pro mě je ultra tak dlouhé a prožitkově intenzivní, že tu tečku (tlustou čáru) za ním může udělat pouze psané slovo.