19. 11. 2017

Bez pointy


Za těch 7 let, co běhám jsem už byl svědkem různých událostí a situací. Na Třebešíně mě třeba překvapil naháč, který sprintoval proti mně a kterého pronásledovali dva policajti. Jindy jsem zase já překvapil spící bezdomovce pod mostem, milenecké páry v nejlepším, anebo stádo srnek v lese.

Při mých bězích v pražských periferiích, kam se normálně člověk nepodívá, prostě narazíte na ledaccos. Není divu, kdo by taky co dělal v šest ráno kdesi v okolí Průmyslové, anebo v jiných industriálních oblastech. Nevím proč, ale při běhání se lidí nebojím. Nemyslím si, že každému uteču, ale přece není důvod, aby mě někdo přepadával. Oloupit mě může maximálně o hodinky, které budou každému stejně zhola k ničemu.

Čeho se bojím, jsou blbé náhody ... že se třeba přifařím k nějakému vloupání. Anebo ke kšeftu s drogama či zbraněma, nebo k nějaké zfetované paranoidní partě. Stane se to lehce, prostě nečekán vyběhnete zpoza rohu. Teoreticky se můžu nachomejtnout i k vykradení banky, i když to je už filmové klišé. Nebo k mafiánské popravě, protože kde jinde, než na periferii se dějí takové věci, že? Tempové běhy se určitě dají trénovat i jiným způsobem.

Praha je velkoměsto, denně se tu stává nějaký zločin, člověk s tím musí počítat. Dodnes mne mrazí, když běhám na Krejcárku a na Rohanském ostrově, kde byly před pěti roky nalezeny dvě části téhož lidského těla. Na Rohanském ostrově jsem běžel dokonce ve chvíli, kdy nález byl ještě čerstvý a okolí bylo poseté policisty. Stejně tak mne dodnes šokuje, že jsem před třemi roky celý týden obíhal auto s nebožtíkem taxikářem, kterého našli na zadním sedadle přímo v centru Vinohrad. Snad už i dopadli vraha. Hrozné ...

Dneska jsem prožil další smutnou zkušenost. Zamířil jsem si na svůj 30+ výběh po cyklostezce směrem na Zbraslav s tím, že přes lávku přeběhnu na druhou stranu Vltavy, pak poběžím po mostu přes Berounku a po stezce podél Strakonické zpět do města. Před lávkou mě vítalo policejní auto - říkal jsem si, jak je to skvělé, že nás běžce uniformovaní chlapci hlídají i v 7 ráno na takto odlehlém místě, usmáli jsme se na sebe. Vzápětí vybíhám nahoru na drátěnou lávku a těším se, že jsem skoro v půlce dlouhého běhu, když pár metrů přede mnou zahlédnu pod lávkou lidské tělo ... rovné jako svíčka, s baťůžkem na zádech a s provazem visícím od krku až k zábradlí. Polilo mě děsivé horko, ani jsem si nedovolil zastavit - jen mi blesklo hlavou, že chudákovi už nepomůžu a evidentně tady policajti nejsou kvůli běžcům. Ten krátký vteřinový obraz uvidím před očima dlouho. Nenašel jsem odvahu se zastavit, ani se podívat znovu, jen jsem vypnul hudbu ve sluchátkách, protože působila v dané situaci zcela nepatřičně. Neohlédl jsem se. Nemám rád výšky, teď jsem navíc sdílel stejný pohled do chladné podzimní Vltavy jako tento člověk krátce před svou smrtí. Prchal jsem na druhý břeh co to dalo a až tady jsem našel odvahu zastavit a otočit se. V tu chvíli přijížděly další policejní auta a sanitka.

Cestou domů myslím na všechny těžce nemocné blízké a známé, kteří touží být zdraví, a taky na ty co zemřeli, a na chudáka, který si život vzal dobrovolně ... Text bez pointy.

R.I.P.

29. 10. 2017

Sparta! ... a dál?

Prolog

Nebudu se znovu rozepisovat o Spartathlonu, protože všechno jsem už napsal vloni a během roku a jako mazák musím nechat prostor letošním nováčkům. Titulek tohoto blogu tak poměrně trefně vystihuje moje aktuální běžecké rozpoložení (nikoliv klubovou preferenci), o kterém se chci v kontextu Spartathlonu rozepsat.

Po Belfastu jsem se vážně zabýval myšlenkou, že v Irsku to byla moje poslední - anebo minimálně na dlouho poslední - 24hodinovka. Podobné myšlenky mne provázely už po březnové stovce a 12i-hodinovce ve Stromovce. Přece jen, po 3 letech ultraběhání jsem dosáhl určité úrovně, kde další překonávání a posouvání limitů už hodně bolí a kladl jsem si otázku, jestli mi to stojí za to. Někomu to může připadat divné, ale nemám rád nepohodlí, nemám rád bolest, vlastně si na startu každého závodu říkám, do čeho jsem se to zase namočil. Podobně tomu bylo i před pár týdny v Řecku, kde nakonec byly výsledky ostatních českých běžců natolik inspirativní, že z plíživých myšlenek na běžecký důchod nezůstal kámen na kameni ... ale popořadě.

Na letošní Spartathlon jsem se moc těšil, přece jenom jsem věděl do čeho jdu: znalost trasy a zkušenost s organizací dodává člověku zdravé sebevědomí. O situaci pár dní před startem jsem se rozepsal minule, nakonec se chmury transformovaly do rýmičky v té nejblbější možné chvíli - den před odletem. Do pomyslné bubliny jsem si přibalil kapesníky a víc prášků, než by bylo nutné. Takové věci se prostě stávají, otázkou pro mne bylo, zda se s tím dá vůbec běžet a doběhnout? Kdyby to byl závod za Prahou, tak bych se na něj určitě vykašlal, ale když se jedná o Spartathlon? To asi těžko. Internet je plný "zaručených rad" nejen na léčbu rýmy (která jak známo neléčená trvá týden a při léčbě pouze 7 dní), ale i varování, co všechno může taková přeběhaná rýma způsobit. Naštěstí mám pro tyhle situace klubového doktora, Martina VP. Jeho obětavost v konzultacích je skutečně příkladná, o stavu mého nosohltanu je informován téměř každou hodinu. 

Den D-2

Lékař léčí - běh uzdravuje! (1)
Po této korepospondenci Radkovi oznamuji, že se stěhuju do svého oficiálního pokoje, že si nevezmu na triko, abych ho před startem nakazil. Stojíme proti sobě jako dvě paka, protože je nám to líto, ale jde o hodně. Stěhuju se o patro výše k řeckému běžci. Když zaklepu a vlezu do tmavé zasyflené nory se zavřeným oknem - teď tedy našeho pokoje - připadám si jako na infekčním, anebo na tbc. Kluk z plakátu (tak si ho pro sebe pracovně pojmenuju), nemá jenom rýmičku, ale minimálně zápal plic. Nechápu, jak s tímhle chce vyběhnout na 247km.

Ve středu večer mne přepadá klid a naprosto rezignuji, letos tu už nemám co ztratit.

Den D (+1)

Za kopcem, tady ještě s velmi dobrou náladou
Jak se mi vlastně běželo? Řekl bych, že vzhledem k okolnostem velmi dobře a vše šlo podle plánu A (pod 30 hodin) až do 200. km, kde jsem měl na mezičase náskok na loňský výsledek 1:50 hod. Od začátku jsem měl o něco vyšší tepy, ale nebylo horko, nic zásadního mne nakonec nelimitovalo, endorfiny jsou mocné! Trať jsem si dobře pamatoval z loňska, věděl jsem, kdy přijdou pomalejší místa, dlouhá stoupání, podle toho jsem si dokázal dobře rozkládat síly a občerstvovat se. Logistiku a drop-bagy jsem měl až na jednu výjimku, kterou dávám do kvízu na závěr, rozdělené po trase perfektně. Vlastně k závodu nemůžu napsat nic nového, než co jsem psal vloni a během roku, jen bych se opakoval.

Občas jsem potkal někoho z našeho týmu, krátce jsme pokecali a než jsme se rozloučili, popřáli si hodně štěstí. Běžel jsem sám až do 185.km, kde jsem potkal Zbyňka s Honzou. Zbyněk zachumlaný v igelitu vypadal, že se zhroutí na nejbližší občerstvovačce, pokud se tam vůbec dostane, takže Honza šel nakonec se mnou. Prý už dozávodil a se mnou má jistotu, že se do cíle nějak doplazí. Mně ale bohužel došlo kolem 190. km taky, takže jsme se plazili směrem k cíli spolu. Kolem 210.km se přes nás přehnal Zbyněk, mumlající sprosté nadávky před námi roztrhal igelit a velmi svižně zmizel … Prý se domníval, že mu odmítám půjčit svoji druhou (?) bundu a chtěl mne tímhle rozmáchlým gestem antického hrdiny zadupat do země. Zřejmě jsem mu nechtěně dost pomohl, se smíchem jsme si to vyříkali druhý den. S přibývajícími kilometry začínalo být v mém nosohltanu sucho jako v korytech okolních řek, což jsem kompenzoval hektolitry tekutin, která se ve mne už ani nestačila ohřívat. Poslední čtvrtina mi moc nevyšla ani v Belfastu, nemám ji natrénovanou a neumím se pořádně zmáčknout. Nohy mě nijak netrápily, spíše se jednalo o celkovou slabost a neschopnost delší běh udýchat.

Závěr ve Spartě je zážitek na celý život a jestli se na Spartathlon ještě někdy vrátím, tak abych si promenádu ke králi proběhl ještě jednou. Všechno utrpení z dlouhého běhu, vztek na neukázněné šoféry, na bordel ve škarpách, všechno, úplně všechno je zapomenuto; poslední 3km jsou jednoduše krásné a dojemné. Lidi na vás křičí, za mnou jedou policajti, kluci na kole si mě po úsecích předávají. Brečel jsem, až jsem přes slzy neviděl a odbočil příliš brzy, takže reálně hrozilo, že stejně jako na Jesenickém Surovci v roce 2012 doběhnu do cíle z druhé strany … Tentokrát ale žádné DNF, policajti si mě ohlídali a můžu si užít ten nejkrásnější a nejslavnější doběh do cíle na světě. Kvůli tomu do Řecka jezdí nejlepší běžci z celého světa, Pavel doběhl před půl hodinou a podává mi vlajku, následují 2 minuty slávy … Na ošetřovně mě nechali dlouho odpočívat, asi proto, že mám teplotu. Když mi pořadatelé potvrdili, že Radek skončil druhý, a hlasatel vítá v cíli Honzu, Michala a Jardu, brečím znova. Martin, Roman a Zbyněk už byli v cíli dávno a odpočívali v hotelu, nevěděl jsem, že v tu chvíli na trase běží jenom Tereza a Ondra.

Czech Spartathlon Team


Czech Spartathlon Team den před startem
V posledních 2 letech jsem byl na 3 velkých 200+ akcích, nebyl jsem na  ME v Albi. Jsem si jistý, že je to právě vzájemná podpora a výborná parta, co pomáhá dělat skvělé individuální výsledky posledních dvou let. Psal jsem o tom loni v lednu a to jsem netušil, že se mi tohle přání splní v takové míře! Na Spartathlonu 2015 nás dokončilo 6 ze 7, to čekal málokdo. Letos na MS v Belfastu nás bylo 9 závodníků a většina z nás zaběhla osobáky.

Letošní Spartathlon trumfnul všechno; Radek se etabloval ve světové špičce druhým místem, Martin zopakoval vynikající výsledek z Belfastu, Roman a Zbyněk jako nováčci zaběhli nádherně a s velkým přehledem fantastické časy, 15km před cílem mi utekl Pavel, krásně zaběhla Tereza, atd. Prostě a jednoduše: z 380 startujících nás skončilo v první stovce 9!!

Czech Spartathlon Team 2017
To ale nebylo všechno! Ohlasy na 2. místo Radka a výsledky  celého týmu byly až neskutečné a nedalo se všechno ani sledovat. Spousta příspěvků na FB měla sledovanost v desetitisících. 

Na pondělní recepci v Athénách se za Radkem a za námi zastavil český velvyslanec v Řecku, pan Jan Bondy. Netrpím nějakým přehnaným vlastenectvím. Možná poprvé v životě jsem zažil opravdovou hrdost a dojetí z toho, že jsem odkud jsem. Nemám rád silná slova, ale jsem šťastný a hrdý na to, že jsem mohl být součástí téhle party!

Příjemný šok nám připravili běžečtí přátelé, kteří čekali na letišti, to byl nezapomenutelný moment, který vháněl slzy do očí, po kolikáté už?



Úspěšnost zemí na Spartathlonu 2017 (neoficiální tabulka)

Bodované umístění - Česká republika jako ultramaratonská velmoc? Proč ne! Stačí připomenout loňský Spartathlon, loňské 2. místo Ondry Veličky na ME v Albi, 7. místo v družstvech v Belfastu. Pokud bychom na letošním Spartathlonu použili stejné bodování jako při domácím Ultracupu (vítěz závodu obdrží 100 bodů, druhý 99 bodů, 100. v pořadí 1 bod), tak se česká reprezentace umístila o pouhý 1 bod za Japonci. Nutno podotknout, že těch ale nastoupilo na start 5x více.
Epilog

Vrátím se zpátky na začátek. Minulý týden jsem byl v sauně, a jak se tak potím, tak přemýšlím, jak vlastně s tím běháním naložím dál? Nakonec jsem došel k nečekanému poznání, že cítím nejen velkou motivaci ještě něco zaběhnout, ale bylo by mi i líto, kdybych se už nikam s touhle skvělou partou nepodíval.

Konkurence je tu obrovská a je mi jasné, že budu muset hodně přidat. Jsme a v příštích létech budeme ultramaratonská velmoc srovnatelná s velkými zeměmi s mnohem širší vytrvaleckou základnou. Já jsem hodně rád a vážím si, že jsem u toho. Bude mě to stát hodně sil, ale chci se o své místo ještě poprat. Brzy se o tom rozepíšu víc :-)


Jo a jak to dopadlo s rýmičkou? 

Lékař léčí - běh uzdravuje! (2)

..............

Vypadá to, že na rýmičku platí 200+ , ale pan doktor ještě neřekl poslední slovo:

Lékař léčí - běh uzdravuje! (3)

..................

Závěrečný kvíz: Spartathlonec na obrázku níže dobíhá do cíle s českou vlajkou v mužské kategorii a v dámském tričku, protože:



A) chtěl skončit v první desítce (aspoň mezi ženami), ale neprošlo mu to
B) mu někdo šlohnul a nevrátil smrduté tričko v Belfastu
C) se blbě zabalil a triko od Niky si za celé léto nevyzkoušel (šetřil si ho pro tuto příležitost)
D) o číslo menší dámské triko na pánské obtloustlé postavě je sexy
E) se neřídil vlastními radami, jak na Spartathlon (29-32)

Fotky jsou převzaté od Sparta Photography Club a archivu některého z běžeckých parťáků

25. 9. 2017

Spartathlon 2017: nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

Tak a je to tady: poslední výzva běžeckého roku za dveřmi; nervozita stoupá, do smíchu moc není. O Spartathlonu se sluší a patří napsat pár řádků. Pokusím se zaznamenat postřehy pod tlakem posledních dní (3) před startem. Těsně před tím, než si zalezu do bubliny, ze které vylezu zase až ve Spartě. Třeba těchto pár poznámek někomu příště pomůže, až se bude chystat jako já teď do Athén ... 


Profil trati z Athén do Sparty: výrazné je  především stoupání do 161km (1100 m.n.m.) ... pomůcka pro přípravu :-)
Běžecká příprava

Letos jedu podruhé a vím, jak věci chodí, takže tu je šance mnohé zlepšit. Asi největší změnu jsem udělal v samotné přípravě, kdy jsem vrchol přípravy posunul už na 5. a 4. týden před Spartathlonem. Cítil jsem se po Belfastu dlouho hodně unavený a měl jsem strach, že si únavu přenesu i na start. I tak jsem zvýšil přes léto objemy a zatímco v loňském roce jsem zařadil tři neděle před startem Kladenský maraton, letos jsem si dal 5. týden dva B2B tréninkové maratony, 4. týden před startem Ultrabaroko (100km) a 3. týden už standardní B2B (30+30km).

Ultrabaroko je vůbec nádherná záležitost, kterou bych každému doporučil ... dosud jsem měl zkušenost pouze s Baroko půlmaratonem v roce 2013, ale věděl jsem, že se chci do Plas jednou vrátit. Na maraton bych letos nešel, ale stovka startující v pátek o půlnoci je naprostý tréninkový dar! Jednak jsem měl v úmyslu dát před Spartou jeden noční běh a také to chtělo otestovat hlavu, nohy a vybavení, prostě všechno potřebné. Navíc start o půlnoci a po celém dni v práci docela solidně simuluje poslední třetinu Spartathlonu s jednou nocí bez spánku. Letos byla trasa poněkud náročnější kvůli několikadennímu dešti, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout, smyslem bylo dorazit bez zranění do cíle v rozumném čase a s posíleným sebevědomím, což se nám s Pavlem Markem nakonec i povedlo.

Počasí

To, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky tvrdil (současník Pheidippida) Herakleitos a sedí to i na letošní Spartathlon: zatímco v roce 2016 jsme běželi za úmorného vedra a v noci byla pořádná zima, letos yr.no hlásí (pondělí 25.9.), že bude během celého závodu mezi 11-18°C. Kéž by to tak opravdu bylo! Otázkou je, jestli ta naše populární norská virtuální rosnička dokáže od polárního kruhu správně modelovat počasí v subtropech a na 5 dní dopředu ... Proto jsem radši připraven na obě varianty: podle loňského scénáře na horko a zimu, a podle Osla na letošní optimální "zimu". Jaká je tedy předpověď?

Athény (start v 7:00 ráno místního času)

Korint (vloni 15:00) ... tady to vypadá na déšť

Nemea (vloni 20:00)

Tripoli (vloni 04:30)

Sparta (vloni 14:45)
Technická příprava

Dropbagy mám letos i díky počasí o poznání větší. Výhodou Spartathlonu je možnost umístit si neomezené množství dropbagů v podstatě na všechny check pointy. Pro srovnání, na Ultrabalathonu si musíte hodit korunou (pokud s sebou nemáte nosiče na kole), kam poslat pouhých pět dropbagů. Nemá pochopitelně smysl využít každý ze 75 check pointů, ale 10 dropbagů je pro klid duše to nejmenší, co můžu pro přípravu udělat. Mám už takový rituál, s dropbagama si pocitově projdu celou trasu a ve chvíli, kdy jsou v kufru, zapínám za nimi nejen zip, ale spolu s tím i bublinu, kam už nikoho do startu nepustím. Potřebuji toho víc, protože se na trase zdržím dlouho, jiní potřebují míň, protože se nezdrží ani celý den, jinému stačí čelovka a triko s dlouhým pod kopcem, někomu třeba na noc baterka do ruky ...

Dropbagy si na C/P poznám lehce podle klubového označení iThinkBeer.com 
Navíc mám rád při běhu pohodlí a nemám rád překvapení. A platí již dříve zmíněné pravidlo, že to co mám připravené, tak zaručeně nebudu potřebovat, což dle zkušenosti platí i obráceně (co nemáš, potřebuješ). Proto s sebou táhnu dvoje náhradní boty, které mě ochrání před deštěm, abych neměl puchýře, tak si beru spoustu náplastí, vyteplenými tričky v dropbagu preventivně bojuji proti zimě, aplikovaným opalovacím krémem pak posílám slunce za mraky ještě než vyleze ...

S podzimem dorazí rýmička ...

Láhev & "tahák" s kontrolou časů 2016
Největším nepřítelem je momentálně smrkací a kašlací epidemie. Pokud máte 90% kolegů a 100% rodinných příslušníků s nějakou virovou obtíží, stává se z vás paranoik. Jakmile někdo v prostoru kýchne, vzdaluji se, a každou hodinu zobu všechny možné pilulky, přikusuju k tomu citron s česnekem a piju zázvorový čaj, až mi lezou oči z důlků. A taky se vyhýbám lidem: v práci se zavírám a doma proběhla odluka od lože i od stolu. Dětem zakazuji smrkat a kašlat, pokud jsou blíž než 5 metrů (tedy minimálně na opačném konci bytu). Prostě už mě všichni mají plné zuby a přejí si, abych byl pryč. A já už chci taky stát na startu ...

Jak to půjde letos?

Letos do Athén míříme v rekordním počtu 11. Jedenáctka je šťastné číslo, navíc je nás tolik, že můžeme ve Spartě po doběhu postavit třeba fotbalovou jedenáctku, anebo dvě kompletní pětky s brankařem v ledním hokeji. A na dres jsem letos vyfasoval startovní číslo 180, což je sice o 9 méně než vloni, ale součet číslic je mnohem jednoznačnější. To je taky hezké a mírně pozitivní ... :-)

Ve Spartě bych byl rád tuto sobotu o něco dříve: "superplán" A je tedy 30 hodin, plán B vylepšit svůj čas z loňska aspoň o něco a plán C znamená prostě dokončit. I to se na Spartathlonu hodně cení a počítá.

Všem děkuju za podporu před a během závodu. Ač se to nedá vysvětlit, tak vědomí, kolik lidí tady doma kouká do monitorů a telefonů a drží mi palce, je pro mne při závodě hodně silné a povzbuzující.

Dnes večer se definitivně zavírám do bubliny :-)